Je mi 65 let, jsem z věřící rodiny, vzdělání u kongregace Angl. Pannen (IBMV – Institut Bl. Marie Panny). Po zavření církevních škol dostudovala obchodní akademii. Po maturitě práce v provozu letiště Ruzyně, pak 19 let stewardkou až do důchodu za výsluhu let. Během létání jsem prakticky přestala chodit do kostela, byli jsme sledování doma, v cizině, i během letu!! Venku jsem chodila do kostela oklikami a jen, když to šlo. A tak jsem se vzdalovala, ale nezapomínala úplně. Bála jsem se ale přiznat víru veřejně, hrozil by mně vyhazov, ztráta penze a kdo by zaplatil 150.000,- Kčs dluhů na přestavbu domku? Dceru hlídali v domku rodiče, muže jsem neměla. Dostala jsem se do krizí, depresí až zoufalství. Pak se mi zdál živý sen o Matce Boží (1984), který si do nejmenších podrobností pamatuji a zbavila jsem se prakticky do rána všech stresů, psychických i fyzických závislostí, mohla jsem pak už ke svaté zpovědi a zanedlouho sen o Pánu Ježíši mě zklidnil a stabilizoval můj způsob života. Začala jsem jezdit do Medžugorje a odtud jsem si přinesla hned napoprvé hluboký mír v srdci i varovné poselství, které mě připravilo na těžké chvíle zanedlouho doma. S Pánem Ježíšem jsem měla v Medžugorje dvakrát hluboký zážitek. V mém srdci figuruje jako první bez všeho Bůh a vedle mě stojí Matka Boží, jako stálá pomocnice a zprostředkovatelka všeho, oč bych chtěla Boha prosit. U vás jsem poznala blízkost Ducha svatého, který o Otce a Syna vychází. Nejprve jsem se řízením Božím dozvěděla z davu před kostelem jen pár útržků vět: Kroměříž … Obláti Panny Marie… charizmatický kněz, Ital… Když si doktor už neví rady… Už půl roku mi trvaly potíže a velké bolesti. Nemohla jsem chodit, jen chvílemi, pravou ruku zdvihnout, dýchací obtíže, šíje nehybná. Zjistili blokády ve svalstvu a po dlouhé léčbě se blokády objevily znovu a i jinde navíc. Šla jsem poprosit Matku Boží o radu a pomoc, protože jsem měla hlídat tři malé vnučky. Do vlaku mi musel pomoci taxíkář, na autobus bych byla nedošla. Z nádraží u vás v Kroměříži mi cesta trvala víc než půl hodiny. V kostele už ve 14 hodin nebylo kam sednout, do začátku bylo zcela plno. Během přímluv se mi udělalo tak nevolno, že jsem si začala sedat na paty. Jedna stařenka mi dala svoje sedátko. A tak jsem seděla netečně až do konce a bála jsem se pomyslet na cestu zpátky. Když jsem pak musela vstát a vrátit židličku, všechny bolesti byly pryč. Šla jsem tedy do sakristie, kde ten „Ital“ dával požehnání. Chtěla jsem jej také vidět, jak vypadá. Z lavice jsem sebrala letáček se svědectvími a tak jsem se přihlásila, protože jsem myslela, že to tak bude dobře. Před odjezdem jsem dělala novénu k Nejsvětější Trojici a když ta mše byla právě na tento svátek, přemohla jsem strach i obavy, nedbala na to, že mě kdekdo od cesty zrazoval a svěřila vše Pánu Bohu. Blanka Pilátová (65), Praha, srpen 1998