Jeli jsme s „našima klukama“, tedy s mentálně postiženými dětmi, u kterých jsem pracovala, na výlet. Vlakem. Vlakem proto, že jím většina z nich ještě nejela. Všechno přichystáno, naplánováno, Westernové městečko v Boskovicích čekalo už jen na nás. A tak se taky stalo. Celý den nádherný, teploučko, zmrzlin, koníčci a kovbojové, kluci nadšení, příjemně „uondaní“. Až při posledním přestupu v Brně to vypadalo nahnutě. Přijeli jsme do Brna se zpožděním. Vzala jsem Pepíka – šikulu a utíkali jsme k našemu vlaku, že zdržíme jeho odjezd, než kluci, kteří nebyli kvůli svému postižení schopni úprku, dojdou z druhého nástupiště. Ovšem výpravčí – s pohledem kata a poklepáním na čelo – neměl slitování. Zvedl plácačku. Teď přišla moje poslední i první šance. Poslední, protože to byl poslední vlak, kterým bychom se dostali domů. První, první příležitost nechat vytrysknout Boží lásku a moc… "Ježíši, … jen Ty můžeš" Zvedl plácačku a výpravčímu "naplácal jak se patří." Ten si i zapískal, ALE…. ? Mašina se rozjela a vagóny zůstaly na místě. Mašina se tedy musela vrátit a než soupravu náležitě spojili, kluci došli a tradá domů… "Díky Ježíši!!!" ...Nevím co bych dodala… Zdislava Peřinková, Kroměříž