Dlouhá cesta z okultismu

Martin Klaus

Začal jsem chatovat, abych si mohl o Bohu popovídat. A hned první týden se objevila jedna křesťanka, která odkryla svůj příběh o své kartářské minulosti, okultních silách zla a posléze obrácení k Ježíši. Nesouhlasil jsem, ale něco mě upoutalo a začal jsem si s ní psát. Trvalo mi dva měsíce, než jsem došel k přesvědčení, že satan existuje a že mi Ježíš může pomoci...
Nikdy jsem si neuměl představit, že by Bůh nebyl, věděl jsem, že stejně tak, jako žiju já, žije i On, jen jsem byl smutný z toho, že nejsme spolu, cítil jsem, že chce, abych ho poznal, abych mu byl blíž. V mé rodině jsem byl za blázna, měl jsem období, kdy jsem se snažil se obhájit, vysvětlit, co zažívám a že to není výmysl, že to je to nejhezčí, co člověk může dělat. Ale sám jsem nevěděl, jak to mám vlastně udělat.
 
Na střední škole jsem začal chodit na jógu, něco prožil, částečně jsem zažil klid a „duchovní zážitky“, které jsem bral jako důkaz, že jdu správnou cestou. Ale v osobním životě se mi nic nezměnilo, byl jsem sám se sebou nespokojený a říkal jsem si, že to je asi karma či co. Po pěti letech, kdy jsem byl pořád na místě, jsem odešel, navíc existovalo něco jako osobní mantra od Mistra, a já v tom viděl něco, čemu jsem nemohl důvěřovat a odmítl jsem jít dál. Ani tak jsem na jógu nezanevřel, bral jsem to jako své selhání, nic víc, nic míň. Snažil jsem se pak žít „normální život“, rodiče byli rádi, ale já šťastný nebyl, nepoznal jsem klid, a uvnitř jsem věděl, že musím jít dál, ale kam, to jsem nevěděl.
 
Pak jsem se zamiloval a v prvních měsících má dívka poznala někoho, kdo jí změnil život a mně taky, protože jsem kvůli ní i kvůli své touze poznat Pravdu šel do dalšího dobrodružství, které vyústilo v to, že jsem uvěřil, že jsou jiné životy, že je třeba očišťovat tyto životy a zachránit sebe a pozměnit pokáním minulost a návazně současnost. Podle všeho jsem měl být v minulých životech někým významným, který hodně věcí pokazil a tak podstatně ovlivnil dějiny. Uvěřil jsem a soustředil jsem se na tuto „duchovní práci“ a obětoval všechny přátele, peníze, práci i vlastní rodinu a strávil mnoho let v izolaci v cizí zemi.
 
Mohl jsem být ve vězení za průšvihy, které jsem tehdy udělal, ale Bůh byl milostivější a vždycky všechno o fous vyšlo, i když mě samotnému to po určité době už bylo jedno, myslel jsem že když má přijít konec světa, je vlastně toto všechno jen vedlejší, a je potřeba dělat to, co dělám, navíc to uspokojovalo mé ego, měl jsem radost, že jsem „božím pomocníkem“.
 
Dalo by se napsat více, ale uvěřil jsem opravdu bezmezně, že nemůžu dělat nic lepšího. Naše situace v cizině se podobala peklu, neměli jsme žádné prostředky, nepracovali jsme, a když jo, nebyli jsme zaplaceni. Po třech letech jsem zničehonic najednou věděl že odejdu, vzal jsem si batoh, pár nejnutnějších věcí a odešel uprostřed dne. První noc jsem strávil ve spacáku na nějakém dvoře a vybíral jsem jídlo z popelnic. Nechtěl jsem se vrátit domů, měl jsem pocit, že už mě rodiče nebudou chtít vidět, neozval jsem se dva roky ani SMSkou, že žiju, podle karet vyšlo, že volat nemám a já ani neměl co říct. Říkal jsem si, že snad půjdu do kláštera, ale nakonec mi něco říkalo, že mám jít pracovat a postavit se na vlastní nohy, něco vydělat a pak se uvidí. Nakonec jsem velmi těžce opravdu sehnal práci v restauraci u moře a vydržel asi čtyři měsíce. Moc mi to pomohlo, dost jsem se modlil, ale i kouřil a pil, neměl jsem, komu bych napsal, co zažívám a chtěl trochu na všechno zapomenout, navíc jsem se bál budoucnosti, protože jsem si zase říkal, že jsem zklamal nejen nejbližší lidi, ale hlavně Boha a že možná ani není cesta ven.
 
Pak jsem cítil, že bych se mohl vrátit domů, nevěděl jsem, jestli mi odpustí, ale chyběli mi všichni...moc. Ještě jsme se domluvili, že pojedeme pracovat do ciziny i na zimu a že strávím doma jen tři měsíce. Rodiče mi odpustili a co víc, když jsem byl pryč, všechno mi platili a mě žádné soudní pře nečekaly. Uvědomuji si lásku mých rodičů i zásah Pána, který tím ale zdaleka neskončil. Něco mi říkalo, že bych rád poznal v Čechách pár lidí, křesťanů, ale spíš jsem si představoval, že mi to poslouží k tomu, abych našel hodnou dívku.
 
Začal jsem chatovat, abych si mohl o Bohu popovídat. A hned první týden se objevila jedna křesťanka, která odkryla svůj příběh o své kartářské minulosti, okultních silách zla a posléze obrácení k Ježíši. Nesouhlasil jsem, ale něco mě upoutalo a začal jsem si s ní psát. Trvalo mi dva měsíce, než jsem došel k přesvědčení, že satan existuje a že mi Ježíš může pomoci. Odevzdal jsem mu život a vyznal nakonec všechno, čím jsem prošel za hřích a prosil jsem o osvobození mé duše. Nebylo to vůbec lehké, Bibli jsem nemohl ani otevřít, navíc jsem žil deset let z „pravd“, které jsou popsány v knihách N. D. Walshe „Hovory s Bohem“ a další, v nichž autor tvrdí, že mluvil s Bohem, věřil jsem tomu...
 
Druhý den po vyznání jsem se probudil jako křesťan, zní to možná zvláštně, ale najednou jsem rozuměl Bibli jasně, a naopak jsem poznal všechny lži, které nyní vyvstaly obnažené přede mnou. Zděsil jsem se knížky Hovory s Bohem, i dalších věcí, a mé pojetí, že všechny cesty vedou k Bohu, vzalo za své. Poznal jsem milost a lásku našeho Pána, pochopil že „křesťanský Bůh“ vůbec není takový, jakého ho popisují jiní lidé, ale že mám naprostou důvěru v Něj a v Jeho Syna, který přišel na svět, aby přemohl síly zla a nás od nich osvobodil.
 
Boj však ještě pokračoval a i když nikdy úplně neskončí, v prvních týdnech to bylo nejtěžší, satan působil na každou mou slabinu, nemohl jsem jít na křesťanské shromáždění, aniž bych nebyl ovládán nenávistí, měl jsem velké bolesti, které se stěhovaly záhadně do nesouvisejících částí mého těla a byl jsem obrovsky unaven. Nejhorší byl strach a pocit ohrožení, ale víru a lásku, která do mě byla zaseta mi nic nemohlo vzít, vydržel jsem a dnes už je o hodně lépe, je mi tak krásně, radostně, jako nikdy v životě a mám klid a jistotu, že jsem spasen a Bůh o mě ví.
 
Asi nikdy člověk neví, kdy přijde chvíle, kdy najednou vstoupí Ježíš do jeho života, a osvobodí ho, ale mně se to stalo, snad zázrakem, kdo ví, ale nic než zázraky bych od Boha nečekal :-) Ten vztah je živý, žádná teorie, jak jsem si předtím představoval, jen jsem byl od Ježíše systematicky odrazován, a vím, že nejsem zdaleka sám, kdo si myslel, že křesťanství je jen teoretické náboženství plné nějakých přikázání. Je to ale úplně jinak, úplně..... je mi smutno, když dnes vidím lidi říkat přesně to, co jsem říkal já, síly zla se snaží odvést pozornost od Ježíše, znám to moc dobře. Přesto věřím, že to, co mi Bůh umožnil, abych prohlédl, že stejně tak i když třeba jiným způsobem, pomáhá každému, protože Pán má dar proměňovat a přivádět lidi k pravdě, každého v jiném okamžiku jeho života, každého jedinečným způsobem, protože Bůh má rád každého z nás osobně a zná ho.
 
Zpátky do ciziny jsem nejel, protože mi kamarád přestal odepisovat v době, kdy jsem ještě bojoval s pochybnostmi a napsal mi až pak, ale to už jsem věděl, že chci zůstat tady. Poznal jsem i nové kamarády, chodím do sboru a Bůh ví, co bude dál, vím jen, že jsem našel to, po čem jsem celý život toužil. Martin Klaus, září 2011      

Kategorie:

Zobrazeno 15633x

Celkové hodnocení: 3.1

(5 = Nejvíce oslovující)