Vyrostla jsem s Biblí v ruce. Patřila jsem do toho nejsprávnějšího shromáždění. Snažila jsem se z celého srdce Boha poslouchat a nikomu neubližovat, jenom pomáhat. Byla jsem všude oblíbená, později vážená. Měla jsem jen jeden problém: byla jsem si vědoma, že jsem lepší než ostatní... Stěhováním jsem ztratila ten nejsprávnější kostel a začala jsem chodit do normálního. Moc se mi tam zrovna nelíbilo. Jednu neděli bylo kázáni o spravedlivém Lotovi, který se jen tak přidružil k věřícímu Abrahamovi a všechno napodoboval až do té doby, kdy se musel sám rozhodnout. Tak se ukázalo, co bylo v jeho srdci. Přes všechno však zůstal spravedlivý a Bůh ho nenechal zahynout. Když jsem to všechno slyšela, začala jsem se střídavě potit a mrznout, protože ten kazatel nemluvil jen o Lotovi, ale taky přesně o mém životě! Nechtěla jsem být nadále jen spravedlivý Lot, ale věřící Abraham! Ale nemohla jsem se sama změnit, to mi bylo jasné. Zbylo jen jedno: veřejně přiznat, kdo vlastně jsem - a k tomu jsem se přiznat nechtěla, co by si asi lidé o mně mysleli... Pak jsem měla příležitost navštívit umírajícího horlivého a spravedlivého Božího služebníka. Byla jsem zvědavá, které přikázání mu bude na smrtelné posteli to nejdůležitější, ale k mému velkému zklamání tento muž jen opakoval několikrát: jsem jen omilostněný hříšník. Myslela jsem si, že kdybych umírala já, přinesla bych Pánu Bohu, co všechno dobrého dělám a špatného se varuju. Pak se mi to ale všechno zdálo přece jen málo a začala jsem se snažit ještě víc Bohu se líbit. Přešla doba a dostali jsme návštěvu: toho největšího hříšníka, jakého jsem kdy potkala. Ve své svatosti jsem mu chtěla svědčit - ale najednou jsem zjistila, že nic nemám, co bych mu mohla nabídnout ( kromě mých snah). Tehdy mi Bůh ukázal, co všechno mám ve svém srdci - duchovní pýchu, škodolibost, lásku k penězům, lásku jen k těm,co mě taky mají rádi, umění vydupat si svoji pravdu a svoje právo, vypočítavost - něco dobrého udělat jen když se to nějak vyplatí, odpuštěni jen pro toho, kdo mě o to "na kolenou" poprosí - no prostě samé suché, smradlavé kosti a kostičky. Poprvé jsem se poznala jako hrozný hříšník a poprvé jsem zjistila, že všechny moje snahy mi nic nepomůžou, protože změnit moje srdce neumí nikdo - jen Bůh. Poprvé jsem z celého srdce prosila o odpuštění. Poprvé jsem uvěřila, že mi je odpuštěno!! Začala jsem se nesmírně radovat a slíbila Pánu, že to nikomu neřeknu. Hned mi přišlo na mysl podobenství o tom služebníku, který dostal jen jednu hřivnu(jen odpuštění) a tak ji zakopal (zamlčel) a ten druhý ji zabalil do kapesníku, tehdy potní šátek(snažení) a lidé kolem viděli jen jeho horlivost. Oba služebníci skončili v pekle, třebaže byli Boží služebníci. Bylo mi jasné, že když nechci taky tak skončit, musím tu hřivnu alespoň donést do banky (shromáždění, kostel) a ti penězoměnci ( věřící) už si budou vědět rady a můžu doufat alespoň v úrok. Byla jsem zpátky tam, kde už jsem jednou byla - veřejně vyznat svého Pana. Ale to jsem nechtěla. Všechna radost byla tatam, začala jsem pochybovat a zoufat. Následující neděli jsem se ocitla pod Božím Slovem s takovým hladem, jaký jsem nikdy předtím neměla. Kázání bylo o Saulovi, farizeovi, který horlivě sloužil Bohu. Celé kázání byl přesně můj životopis. Nemohla jsem tomu věřit, a přece mi bylo jasné, že Bůh ke mně zase promlouvá, vlastně potvrzuje to, co jsem prožila. Ale vyznat jsem nechtěla. Moje pochybnosti a zoufalství rostly, přestávala jsem úplně na Boha věřit a chtěla jsem jen jako dříve spravedlivě a pobožně žít - ale to nešlo. Další neděli jsem přišla do kostela bez víry. Chtěla jsem všechno vzdát. Kázáni bylo o tom, že sami ze sebe nemůžeme nic činit, i víra nám je dána. Maličká jiskra naděje začala blikat v mém živote. Další neděli bylo kázáni o naději věčného života, kterou máme, když všechno, co kolem nás je - je jen tma.Začala jsem se ptát, jestli toto všechno je moje osobni prožití živého Boha. Další neděli bylo kázáni o důležitosti prožít Pána osobně, ne jenom všechno možné vědět a dělat - ale Boha i prožít.TO mi bylo už docela jasné - já musím vyznat. Zbývala jen jedna překážka - strach, co tomu řeknou lidi. Další neděli bylo kázáni o tom nesmyslném strachu, který někdy máme před lidmi. To mi dodalo kuráž, ale nejdřív jsem šla ke kazatelovi se zeptat kde sebral můj životopis, jak věděl, co se v mém životě děje - když mě přece vůbec neznal? Ach, ten byl moc rád, že si ho Pán Bůh mohl použít - a dal mi jednu radu: vyznej Pana ve shromážděni.... Víte, jak to dopadlo? Lidi si mysleli, že jsem se tak trochu zbláznila... Do mého srdce se ale nastěhovala radost a pokoj a Bůh mě přijal do Jeho rodiny a začal mě vychovávat, zrovna tak, jako když se narodí nový človíček - diky, Pane Hanka Dodatek k našemu dotazu jak se Hanka dostala do Kanady a kolik je jí let: Jak jsem se dostala do Kanady? To bych musela napsat knihu, ale zkráceně jenom tolik, ze jsem moc Českou zemi -můj domov - milovala a nechtěla jsem se stěhovat ani do Německa (1978) ani do Kanady(1982). Nejsem ani mlada ani stará, bude mi 45 let. Kdo chce vědet víc, ať mi pošle e- mail a ráda odpovím. Ahoj, Hanka