Byla jsem od mládí nemocná se srdíčkem, nějaký šelest. Nesměla jsem ve škole cvičit, s dětmi venku běhat ani hrát různé míčové hry. Když jsem měla nastoupit do práce, neměla jsem dělat na sluníčku. V zemědělství to sem tam šlo, ale po přestěhování a práci v zahradnictví to nešlo. Když jsem říkala p. doktorovi, že nějak nemůžu, tak mi řekl, že se na to neumírá, tak jsem pracovala dál. Až jednou, když jsme sázely rostliny, bylo nás asi osm, vedle mě byla z jedné strany paní, která měla 70 roků, z druhé strany paní, která měla přes 60 roků, lítaly jak “čečetky“ a já měla něco málo přes 40 a nemohla jsem, ale aby na mně nebylo nic vidět, tak jsem z posledních sil pracovala a v duchu jsem si naříkala, že je to moje poslední hodinka, že tento den určitě nepřežiji, v duchu jsem se se všemi loučila. Vtom jsem uslyšela hlas, který mi říkal: „Modli se!“. Dívala jsem se po děvčatech, která to řekla, ale všechny se vesele bavily; vtom jsem slyšela to samé: „Modli se!“. Teď jsem se zarazila a přemýšlela, co mám dělat a co bych se měla modlit. Vyzkoušela jsem říct Zdrávas Maria, ale v tom hluku to nějak nešlo, tak jsem řekla v duchu, že kdyby bylo ticho, tak bych se snad mohla modlit a najednou bylo ticho. Poděkovala jsem a začala jsem se modlit: „Otče náš . . .“. Než jsem se domodlila, všechna únava ze mě spadla a já mohla najednou dělat bez té hrozné únavy a to trvá dodnes, kdy mi už překročila 60. Děkuji Marii. Když potom manžel zemřel, bylo mi 45 roků, první dcera byla na vdávání a další dvě děti, syn 11 a nejmladší dcera 9 roků. Děvčata v práci na mě “útočila“, ať nezůstanu sama a vdám se. Samozřejmě mi každá hledala ženicha. Řekla jsem, že se nebudu vdávat, kvůli dětem, a taky proto, že manžel byl alkoholik. Na druhou stranu možná v hloubi srdce jsem nechtěla být sama. Děvčata mě stále “otravovala“ a já nevěděla, jak se mám rozhodnout. Jednou večer jsem sedla na postel a říkám: „Pane, já nevím, co mám dělat, ty víš, že já budu do smrti stejně hloupá, jestli první manžel byl alkoholik, nebude to jinak ani podruhé. Taky nevím jestli tě uslyším, abych věděla, jaká je Tvá vůle.“ Asi týden jsem naslouchala rozjímala a přemýšlela, jak se to dozvím. Pak se mi dostala do rukou knížka. Když jsem ji otevřela, četla jsem: „Nevdávej se, zasvěť se Bohu.“ No jo, ale jak? Hledala jsem v Boží cestě, v katechizmu, ale nic jsem nenašla. Vzpomínala jsem, jak otcové na sv. Hostýnku pronášejí zasvěcení, tak jsem to tak nějak Pánu Bohu řekla. Dnes už nevím, jak jsem to dala dohromady. A říkám: „Co děti?“ Podívám se do knížky a tam bylo psané: „Když máš malé děti a ještě Tě potřebují, tak choď v neděli do kostela. A když budou o trochu větší a už Tě tolik nebudou potřebovat, tak choď v pátek a v neděli do kostela. A když ještě víc povyrostou, tak choď ve středu, v pátek a v neděli do kostela. A když děti odrostou a už tě nebudou potřebovat, tak choď každý den do kostela.“ Tak to dodnes se snažím dělat. Díky Tobě, Nebeský Otče, za Tvá slova, za Tvé povzbuzení, za Tvé nezasloužené Milosti s velikou vděčností Tvoje Marie. Marie Novosadová, Bystřice pod Hostýnem, duben 2006