Od dětství jsem doma slyšel každý večer moji maminku, jak se modlila k Duchu sv. při společných rodinných večerních modlitbách, které trvaly zhruba hodinu a půl. Později v semináři na začátku přednášek a důležitých událostí jsme se vždy modlili nebo zpívali píseň k Duchu sv. To je všechno, co jsem v minulosti věděl o Duchu sv. Během mého teologického studia jsme neměli přednášky ani žádné jiné vzdělávání o Duchu sv. Samozřejmě, že jsem věděl z katechismu, že Duch svatý je třetí božská osoba a dává nám milosti do života. Ale nikdy jsem neměl žádnou zkušenost s Duchem svatým do té doby, než jsem zakusil silnou moc modlitby jednoho mladého muže. Když jsem byl vysvěcen na kněze 23. dubna 1973, pracoval jsem asi rok v misii Visakhapatnam a pak jsem byl jmenován profesorem v semináři Ettumanoor v Kerale. Když jsem byl studentem v semináři, mým největším přáním bylo, abych se stal profesorem na univerzitě nebo v semináři, což je pohodlné a úctyhodné místo pro kněžský život. Nikdy jsem si nedovedl představit, že bych putoval z místa na místo jako nějaký tulák a řešil různé situace, potkával se s různými lidmi, poznával různé kultury a rozličná jídla. Osobně jsem vyhledával materiální pohodlí a bezpečí šťastného života. V roce 1975 jsem náhodou četl v americkém časopise „New Covenant“ (Nová smlouva) články o uzdravení a darech jazyků. Nemohl jsem uvěřit tomu, že v dnešní době jsou lidé uzdravováni na základě víry a modliteb. Dar jazyků mi byl k smíchu a považoval jsem ho za ženské hysterické truchlení! Byl jsem pyšný na své znalosti z oboru filosofie a psychologie. Pak jsem se dozvěděl o charismatických exerciciích v Pooně v severní Indii. Spolu s jedním starým knězem z mé kongregace jsem navštívil tyto exercicie, které vedl otec James D´Souza. Byl to schopný kazatel a dobrý zpěvák. Líbily se mi jeho modlitby a zpěvy. Nešel jsem na modlitbu za uzdravení, protože jsem nebyl nemocný. Dobře jsem se vyzpovídal a všechny úkony, jako např. zvedání rukou a tleskání jsem dělal přesně podle jeho instrukcí. Když mluvil o daru jazyků a jiných duchovních darech, myslel jsem si, že nejsou pro mě, ale pro nějakou duchovní elitu. Dobře jsem se připravil na den křtu Duchem svatým a seděl jsem na židli podobně jako ostatní. Při vkládání rukou jsem nezažil nic zvláštního.

   Když se kněz nade mnou modlil, řekl mi: „Jamesi, jednoho dne budeš charizmatickým kazatelem.“ Když jsem to uslyšel, nahlas jsem se zasmál a řekl jsem:„Nikdy,nikdy.“ Nemohl jsem prostě přijmout zvláštní způsoby charizmatiků a mezi lidmi jsem byl vždy nesmělý. Během mých studií a později i v semináři jsem nebyl schopen pronést kázání. Dokonce i po vysvěcení to bylo na kazatelně úplné fiasko. Stále si velice dobře pamatuji, co se stalo, když jsem měl první promluvu. Po mém vysvěcení jsem s velkým zdráháním souhlasil, že další den, to je v neděli, odsloužím mši s kázáním. Doma jsem si připravil několik poznámek na evangelium tohoto dne a založil jsem to do mé nové bible. Neměl jsem potíže s recitováním textů mše, protože jsem se díval do knihy a četl modlitby. Protože jsem měl strach z lidí, měl jsem při ostatních částech mše zavřené oči. Po přečtení evangelia jsem upřel pohled na zadní dveře kostela a začal jsem hledat papír s poznámkami ve své bibli. Začal jsem být velice nervózní a vystrašený, zapomněl jsem totiž, jestli jsem si poznámky založil na pravou nebo levou stranu bible. Bál jsem se odtrhnout oči ode dveří a podívat se do bible, protože jsem si pomyslel, že bych se musel podívat na lidi nebo bych taky mohl ze strachu spadnout z kazatelny. A tak jsem se třásl a potil. Několikrát jsem se pokusil oslovit věřící „moji drazí, moji drazí…“ Nebyl jsem schopen vyslovit jedinou větu. Když už uplynulo několik minut a farní kněz viděl moji trapnou situaci, zašeptal z okna: „kázání už stačí, teď pokračuj ve mši.“ Pokračoval jsem ve mši s hanbou a sebelítostí jako prasklý balón. Byl jsem si jistý, že lidé se budou smát nebo litovat tohoto bojácného mladého kněze! Po mši, když jsem přišel do sakristie, kněz to komentoval: „Je to misionář sv. Františka Saleského, co ale bude kázat?“ To je důvod, proč jsem se smál, když mi kněz řekl, že budu kazatelem. Bylo to však proroctví! Za posledních 32 let jsem nedělal nic jiného, než kázal po celém světě!

   Poslední den exercicií téměř všichni účastníci měli svědectví o uzdravování, zkušenosti proroctví, vidění, jazyků atd. Ale já jsem neměl žádné svědectví. Mnoho z nich mělo zkušenost, že se setkali s Ježíšem a slyšeli, jak k nim mluví! Byl jsem smutný. Začal jsem se obviňovat, že jsem byl pyšný a dostatečně jsem během exercicií nespolupracoval a nenechal působit Ducha svatého. Možná právě teď jsem ve svém srdci začal toužit a žíznit po Duchu sv. Mnoho mých přátel se mě se zvědavostí vyptávalo, jaké dary jsem dostal během exercicií, ale já jsem nedovedl s jistotou nic odpovědět. Týden po exerciciích jsem vážně onemocněl poprvé ve svém životě. Byl jsem ve dvou nemocnicích více než čtyři měsíce. Byl jsem stále slabší. Nemohl jsem nic jíst, protože jsem měl silné bolesti břicha. Měl jsem ukrutné bolesti páteře. Po podání tablet jsem zvracel. Nemohl jsem sloužit mši když jsem stál, tak jsem ji sloužil na posteli s pomocí jiných kněží. Když mne lidé viděli, jaké mám ukrutné bolesti a jak bídně vypadám, tak si mysleli, že to nepřežiji. Nakonec moji nemoc diagnostikovali jako tuberkulózu ledvin s ledvinovými kameny a zánětem. Naordinovali mi 90 injekcí a dva roky jsem měl brát léky na léčbu tuberkulózy. Doktor navrhl operaci ledvin po vybrání 90 injekcí.

   Když moje léčba trvala sedm dní, stalo se něco nádherného, co zcela změnilo celý můj život. Po odpoledním spánku jsem si povídal se dvěmi sestrami, které mne přišly navštívit. Najednou ke mně přišel mladý, asi dvacetiletý muž a zeptal se: „Otče, mohu se nad vámi modlit za uzdravení?“ V té době nebyla v Kerale charismatická obnova známa ani rozšířena a dokonce ani kněží se nemodlili za uzdravení. Ale lidé z letničního hnutí se modlívali za uzdravení. Jako katolický kněz bych neměl dovolit, aby na mě vkládal ruce někdo z letničního hnutí. Když jsem se ho zeptal kdo je, řekl, že pouze před osmi měsíci poznal Pána a byl pokřtěn a že byl obdařen mnoha charismaty Ducha svatého. Nemohl jsem uvěřit tomu, že to byl Duch sv. kdo mu řekl, když cestoval autobusem, aby za mnou přijel a modlil se nade mnou v nemocnici. Nikdy předtím jsme ho neviděl! Nečekal na můj souhlas a na konci svého svědectví položil ruce na moji hlavu a začal se modlit. Modlil se takto: „Otče na nebesích, pošli teď svého syna Ježíše k tomuto knězi, který trpí tuberkulózou ledvin, ledvinovými kameny a zánětem a obnov jeho zdraví těla a duše.“ Napadlo mě, že zřejmě viděl můj nemocniční spis, kde se píše o mých nemocech. Vůbec jsem totiž nevěděl, že má dar slova a poznání. Velebil Boha a taky se modlil v jazycích. Cítil jsem zvláštní sílu, která vycházela z jeho rukou. Pak jsem zakusil sílu chval a hlasité modlitby. Během exercicií jsem nedocenil hlasité modlitby a chvály. Najednou jsem uslyšel modlitbu slepého žebráka Bartimaiose. On se modlil nahlas: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou.“ Přestože se ho učedníci snažili umlčet, on však křičel stále víc. Pak si ho Ježíš zavolal a řekl mu, že jeho prosba je vyslyšena (Mk 10: 46-52). To, co říkáme, vyjadřuje to, co opravdu cítíme ve svém srdci. Hlasitá a upřímná slova vyjadřují upřímnou touhu a víru duše. „Úpěnlivě volám k Bohu, volám k Bohu, ať mě vyslyší.“ (Ž 77:l). Apoštolové v době pronásledování volali k Bohu a modlili se. Jejich modlitba měla takovou sílu, že dokonce otřásla domem, ve kterém se shromáždili. (Sk 4:24-31). Veškerá má nedůvěra vůči hlasité modlitbě byla zcela vyléčena. A já jsem se s ním začal taky hlasitě modlit.

   Pak se chlapec začal modlit tak, že poukazoval na můj vnitřní život, jakým jsem žil doposud. Modlil se: „Ó Bože, tento kněz je dobrým knězem, ale není schopen kázat, protože je velmi plachý a bojácný a trpí komplexem méněcennosti, který už má od svého dětství. Ztratil otce, když mu bylo sedm let. Cítil se odmítnutý a ponižovaný ostatními dětmi, se kterými vyrůstal. Jeho maminka měla hodně starostí s výchovou dětí. Jeho sourozenci se mu vysmívali a říkali mu „tlusťoch“, protože byl velmi silný. Spolužáci mu zase nadávali „černá huba“ kvůli jeho barvě pleti. Tento chlapec byl v dětství hodně zraňován. Cítí ve svém srdci hodně zloby vůči ostatním lidem. Pane, Duchu svatý, odstraň jeho vnitřní zranění a zlobu a přetvoř jeho nitro. Osvoboď ho z jeho svázaností a sil temnot. Ó Duchu svatý, naplň jeho srdce svou láskou…“ Jeho modlitba mě naplnila úžasem. On zcela odhalil mé nitro silou Božího slova (Žd 4:12). Všechno, co mi řekl, byla pravda. Teď už mi bylo jasné, že to, co mi řekl skrze modlitbu, nebylo napsáno v žádné nemocniční zprávě! On četl zprávu od Ducha svatého! Se slzami v očích jsem si vzpomněl na Ježíšova slova: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým“ (Lk 10:21). Opět jsem se rozplakal nad mojí pýchou, především nad mojí pýchou vzdělance. Byl jsem totiž tak hloupý a myslel si, že mám světové znalosti a srovnával je s nesmírnou moudrostí a láskou Boží. Uvědomil jsem si, že tento mladý muž, čerstvý konvertita, se opravdu znovu narodil skrze Ducha svatého, zatímco já, tradiční katolík, vysvěcený na kněze, jsem stále stejný. Začal jsem chápat slova: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují. Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží “ (l K 2: 9-10). Cítil jsem, že mne obmývá živá voda, která mne osvobozuje. Cítil jsem nad sebou zvláštní sílu. Pocítil jsem zvláštní teplo v břiše, ledvinách a páteři. Měl jsem dojem, že mne Pán uzdravuje. Prosil jsem o uzdravení a velebil Ježíše.

Zároveň jsem pocítil strach, aby tento mladý muž, který do mě tak dobře viděl, nevyzradil mé skryté hříchy těm dvěma sestrám. A on pokračoval v modlitbě: „Ježíši, ty jsi to byl, kdo ho povolal ke kněžství, ale on slouží mše svaté s nečistým srdcem a nečistýma rukama.“ To byla slova proroka Malachiáše, kterými mne začal usvědčovat z mých kněžských hříchů. „Kněží, vy opovrhujete mým jménem, protože přinášíte na můj oltář nečisté oběti.“ (Mal 1:6-7). Dále pokračoval v modlitbě: „tento kněz se prohřešil vůči hodně lidem, dej mu milost, aby jim odpustil a obmyj ho svou svatou krví a dej mu srdce bělejší než sníh“ (Iz 1:18). Od té chvíle mne samotný Duch svatý začal usvědčovat z mých hříchů. (J 16:8). Vůbec jsem si nevšiml, že chlapec opustil pokoj se sestrami, aby se modlil zase za někoho jiného. Viděl jsem před sebou arch papíru, na kterém byly jasně napsány všechny mé hříchy, ty hříchy, které jsem ve zpovědi vyznal, ale i ty, které jsem zatajil, protože jsem měl strach a styděl jsem se je vyznat. Jasně jsem viděl lidi, kterým jsem neodpustil a se kterými jsem se nesmířil ve svém srdci. Viděl jsem své srdce, které bylo pokryto a pošpiněno množstvím zlozvyků a neupřímností. Slovo Boží, které říká, že ten, kdo přijímá Tělo Páně do nečistého srdce, bude zavržen (1 K 11:27), ve mně způsobilo hlubokou krizi svědomí. Měl jsem velice špatný, zakořeněný zlozvyk už od svého mládí. Dokonce i mé ruce byly poskvrněny zápachem z kouření. V slzách jsem řekl: „Pane, nejsem schopen se zbavit těch zlozvyků. Jsem v tom bezmocný. Já nejsem schopen být svatým knězem.“ V slzách jsem začal volat k Pánu, snad poprvé ve svém životě jsem se modlil a plakal. Byl jsem zcela zmaten zda mám opustit kněžství nebo ne. Duch svatý ve mně mi říkal, že pokud budu v kněžství pokračovat, měl bych být svatým knězem, zcela jiným člověkem. Uvědomil jsem si, že mše, které jsem sloužil, nebyly přijaty mým nebeským Otcem a ani žádná moje modlitba nebyla Bohem vyslyšena. Když jsem přicházel k oltáři, měl jsem odpustit a usmířit se (Mt 5:23). Měl jsem odpustit ostatním, aby moje modlitby byly účinné (Mk 11:25). Pomyslel jsem si, že jsem úplná troska! Pocítil jsem absolutní temnotu, obavy a zmatek. Cítil jsem, že jsem se svým kněžstvím zpronevěřil Bohu a lidem. Ve své bezmoci jsem se modlil k Bohu: „Zachraň mne hříšného, Bože.“

Bůh mne však v mém zoufalství neopustil. Poprvé ve svém životě jsem uviděl vzkříšeného Pána, jak ke mně přichází v nádherném světle. Jeho tvář zářila. Jeho bílý šat se třpytil. Kolem něho bylo hodně andělů. Slyšel jsem melodickou hudbu andělů. Ježíš položil ruce na moje ramena a já jsem si před ním připadal velice malý. Řekl mi zcela jasně: „Jamesi, ty jsi mým knězem na věky. Už když jsem byl počat v mateřském lůně (Mariině lůně) byl jsi tam jako kněz, který se mnou sdílí mé věčné kněžství. Odpouštím ti všechny hříchy a vytvořím z tebe nového člověka.“ Bylo to pro mne ohromující zjištění, že jsem byl součástí Jeho těla, když ještě byl v mateřském lůně. Panna Maria se stala mou matkou ještě před tím, než Ježíš opustil svět na kříži a řekl: „Hle, matka tvá…“ Skutečně jsem pocítil blízkost Panny Marie, pocítil jsem její útěchu a uzdravení, i když jsem ji neviděl. Nemám slov, abych popsal toto vytržení, které trvalo více než tři a půl hodiny. Pán mi řekl, ať si vykonám dobrou životní zpověď. Taky mi nařídil, abych se usmířil se všemi, se kterými jsem měl špatné vztahy. Za tu dlouhou dobu, kdy jsem byl v semináři nebo v noviciátě, jsem se nikdy při modlitbě nesetkal s Ježíšem ani jsem nikdy neslyšel jeho sladký hlas, přestože můj novicmistr a duchovní vůdcové mě vedli k rozjímání a modlitbě. Teď jsem poznal, že modlitba a rozjímání se nedá dosáhnout vlastními silami, ale mohu je dostat pouze jako dar Ducha svatého.

   Probudil jsem se ze svého  nádherného snu, když sestřička zavolala mé jméno. Seděla přede mnou s injekcemi a tabletkami. S radostí v srdci jsem jí řekl, že jsem právě prožil něco nádherného s Ježíšem a že jsem uzdraven. Sestra odešla z pokoje a já jsem začal chválit Boha zvláštním jazykem. Cítil jsem, že to nebyl můj jazyk a má slova, ale Duch svatý mi dal zcela jiný jazyk a jiná slova, kterým jsem nerozuměl. Byl to dar jazyků, dar, který jsem nechtěl a dostal jsem ho od našeho Pána. Opravdu jsem se snažil pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat nezměrnou Kristovu lásku (Ef 3:18). Za chvíli přišel lékař, který určil mou diagnózu a předepsal léčbu a vynadal mi, že nechci brát léky. Řekl: „Otče, vy jste kněz a vzdělaný člověk a myslíte si, že by vás vyléčila modlitba nějakého mladého konvertity. Jestliže nebudete brát léky, bude to váš konec.“ Odpověděl jsem mu: „Promiňte, doktore, budu brát léky, ale vím, že jsem modlitbou tohoto chlapce uzdraven.“ Vzal jsem si léky a nechal si píchnout injekci před zraky lékaře, protože jsem věděl, že lékaři a léčba byly v Božím plánu a lékaři jsem slíbil, že budu v léčbě pokračovat, pokud nestanoví jinak. (Sir 38: 1-2 : „Vzdávej lékaři patřičnou úctu, protože ho potřebuješ, neboť i jeho stvořil Hospodin“).

   Byl jsem šťastný a radostný. Vyprávěl jsem sestrám a ostatním lidem o mém uzdravení. Tu noc jsem spal hlubokým spánkem bez prášku na spaní. To bylo moje první tělesné uzdravení, které jsem dostal. Totiž od té doby, co jsem začal mít problémy s ledvinami jsem vůbec nebyl schopen usnout bez prášků na spaní. Tu noc jsem vstal ve čtyři hodiny ráno, jako by mne někdo probudil. Ano, byl to Pán (od tohoto dne se denně začínám modlit ve 4 hodiny ráno). Posadil jsem se na židli, modlil jsem se asi hodinu a půl a moje zkušenost s modlitbou byla stejná jako předcházejícího dne, snad ještě větší. V této modlitbě mi Pán daroval moudrost a dal mi sílu ke hlásání Jeho Království a dal mi příkaz, abych opustil moji práci profesora v semináři a stal se kazatelem. Po modlitbě jsem se šel na hodinu projít. Do předešlého dne jsem nebyl schopen sám vstát z postele a projít se po svém pokoji! Pak jsem se vykoupal a šel jsem do kaple a sloužil mši, kde bylo asi 150 lidí. Evangelium bylo z Lukáše, kapitola 19, příběh o Zacheovi. Zcela jsem spoléhal na Ducha svatého a bez předcházející přípravy jsem jsem byl schopen kázat 18 minut a k tomu jsem se ještě díval lidem do tváře. Zřetelně jsem cítil, že jsem byl úplně osvobozen od těžkého břemena strachu a komplexu méněcennosti. Cítil jsem důvěrnou blízkost těch, kteří byli na mši. Díval jsem se na ně svobodně a s láskou a cítil jsem, že každý z nich je můj bratr nebo sestra. Po mši si lékař všiml změny mého chování a nařídil, aby se opakovaně provedly mé laboratorní testy. Pak si mne k sobě zavolal, ukázal mi staré a nové výsledky testů a potvrdil, že mé ledviny jsou úplně vyléčeny a ukončil veškerou léčbu, kterou mi v nemocnici naordinoval. Nedovedu popsat radost, jakou jsem v té chvíli cítil. Řekl jsem: „chvála Tobě, Pane“, objal jsem lékaře a opustil nemocnici.

   Vyšel jsem z nemocnice jako nový člověk, s novým odhodláním a novým předsevzetím. Rozhodl jsem se, že budu žít pouze pro Ježíše a svůj život budu věnovat hlásání Božího království. Opustil jsem svou práci profesora a po 40denním půstu a modlitbě jsem se stal kazatelem. Od 17 února 1976, kdy jsem měl své první charismatické exercicie, snad vůbec první charismatické exercicie v Malayalamu, v Kerale, až doposud, neustále hlásám Slovo Boží. Moji představení mi nabídli, abych jel do Německa nebo do Říma a udělal si tam doktorát, ale já jsem to odmítl, protože Duch Boží mi řekl: „Já ti postačím.“ „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“ (Lk 9:62) Když jsem studoval v semináři, hodně mých kamarádů bylo posíláno do zahraničí na další studia a já jsem velmi toužil po tom, abych mohl v zahraničí získat titul. Díky Bohu, teď mi Pán splnil tuto touhu tím, že hlásám neustále Boží království v zahraničí. Jak je pravdivé to, že vzdáme-li se něčeho pro Boží království, On nám to vrátí stonásobně! Ježíš mne použil, abych pro něho postavil modlitební dům v Athirampuha, v  Kerale, známý jako Charis Bhavan. Za dobu mého působení jsem se setkal s pronásledováním a nenávistí. Avšak Boží slovo, které říká, že všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování,“ (2 Tm 3:12), mne utěšovalo a posilovalo. Vím, že veškeré dary a síla, které byly dány mně, slabému člověku, jsou v nádobě hliněné, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. (2 K 4:7). Mohu rovněž říci se sv. Pavlem , že „všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu (F 4:13). Jeho moc se projevila, když jsem byl unesen a uvězněn v muslimském světě v arabských zemích, když jsem byl nepochopen a urážen mými nadřízenými a přáteli. Ukončím své svědectví slovy svatého Petra: „Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristovu utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva. Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá duch slávy, duch Boží.“ (1P 4:12-14).