Dne 6. května 2006 jsem přišla odpoledne domů a bratr mi řekl, že nám utekli psi. Normálně se nehnou z domu, jenže touto dobou fena hárá a tak se rozhodla jít do světa hledat si ženicha. Pes ji samozřejmě následoval nepozoruje, že se vzdaluje od domu. Bratr mi tedy řekl, že se ztratili, já je šla hned hledat, ale byly to už 4 hodiny, co utekli. Šla jsem na místa, kam s nimi chodívám, přes zahradu na pole až k lesu, výhled je tam veliký, ale nikoho jsem nenašla, až se stmívalo, vrátila jsem se domů a nechápala, proč. Viděla jsem je sražené autem někde v příkopu kňučící o pomoc a já nikde! Říkala jsem si, že až se opravdu setmí, vrátí se. Usínala jsem, a po celou tu dobu prosila Boha, ne ani o to, aby se vrátili, ale o to, aby je ochraňoval, aby je nesrazilo auto, aby mi pomohl, a doufala, že ráno budou doma. Nebyli. Zoufalá jsem zkusila i co občas slýchám, že někdo otevře Bibli a přečte, co ho napadne, a najde řešení. Tak jsem to také zkusila, otevřela jsem Bibli, ale nic mě neoslovilo. Bylo tam, jak Mojžíš šel s lidem do země zaslíbené. Nechápala jsem souvislost. Je pravda, poté jsem začala chápat, že to nebude tak jednoduché, že to není jen tak, že nepobíhají jen někde v sadu u vesnice. Jenže kam jít? Ráno jsem volala bráchovi, že musíme jet se švagrovou hledat autem. Prohledávali jsme celé Koryčany, Lískovec, Střílky, Jestřabice, Mouchnice, vyptávali se lidí, ale nikdo velkého černého vlčáka a černou labradorku neviděl. Jakoby se pod nimi zem propadla. Celou dobu jsem se ptala Boha, proč mi to dělá, že chápu, že to všechno má nějaký smysl, ale zatím teda nechápu jaký, že teda nevím, jestli mi pomáhá nebo nepomáhá, co má v plánu, ale celou dobu jsem ho prosila, ať je ochraňuje, ať jsou živí. Odpoledne k nám přijel bráchův kamarád od policie z Kroměříže, jen něco potřeboval, tak se stavil. Zmínili jsme se mu o naší ztrátě a on říká: “Já jsem takové psy viděl, včera u Cetechovic!” Moje naděje opět zajásala, ale zároveň jsem se zalekla, jestli včera v Cetechovicích, tak dnes už budou až v Kroměříži, to je ale dálka a tolik nebezpečí a ty silnice s auty, na které nejsou vůbec zvyklí (chodím s nimi jen po poli a do lesa)! Hned jsme vzali auto a jeli do Cetechovic, tam bylo vylidněno, žádní psi ani lidé. Opět jsme nevěděli kam jet a já děkovala Bohu za tu stopu, za to, že už jsme snad blízko, i když včera bylo včera. Objížděli jsme Cetechovice, ale nic. Když už jsme chtěli jet pryč, zahlédla jsem majitele jedné firmy, jak stojí i se zaměstnanci před budovou, tak jsem tam běžela a zeptala se, jestli tam nějaké psy neviděli. Že jo, že už budou asi v útulku v Kroměříži, že je jedna paní dovezla a pak je taky odvezla. Namířili mě na rodinu, která je s touto paní v kontaktu. Dojeli jsme na onu adresu a oni říkali, že ta paní je přemlouvala, ať si je vezmou, že jí jich bylo líto. Dali mi tedy kontakt na tu paní se slovy, že psi už budou asi v útulku ve Zlíně, že je v Kroměříži nechtěli vzít. Volala jsem tedy paní, ona byla moc šťastná, že se našli majitelé psů, říkala, že je i oplakala, že jsou úžasní. Paní říkala, že je z Luhačovic, že jeli po E 50 a psi leželi u krajnice a čekali. Jela tudy ráno a odpoledne a pořád byli na stejném místě, zastavili a čekali s nimi asi hodinu aby nevběhli do provozu. Potom je naložila do auta a jela do Cetechovic, ale nikdo je nechtěl, tak obvolávala okolní obce, útulky a policajty, opět je nikdo nechtěl. Nakonec se jich ujala policie až z jiného okresu (nebudu jmenovat). A tak nám na ně dala kontakt a jeli jsme si pro ně. Konečně. Víte, švagrová říká “Díky náhodě” , známí, kterým tuto příhodu vykládám, říkají “To jste měli ale štěstí”. Jenže známý policajt “náhodou” jel v ten den k nám, majitel firmy byl “náhodou” venku, aby nás navedl, hodná paní, která “náhodou” projížděla přes E50 z Luhačovic a zželelo se jí našich psů a hlavně museli přejít do Cetechovic přes tuto silnic E50, kde je “náhodou” nic nesrazilo a leželi u krajnice E50 skoro celý den a “náhodou” nevběhli do té silnice. Každý, kdo touto silnicí projíždí, ví, jak je frekventovaná (známému před rokem utekl ze Střílek pes, našel ho mrtvého na kapotě auta a ještě musel platit škodu 50tis.) a já vím, jací troubové naši psi jsou. Švagrová říká: “Díky náhodě.” Já říkám: “Náhoda neexistuje, Díky Bohu”. Irena Berková, Koryčany, červen 2006