Největší překážka pro vztah s Bohem - strach

Ludvík Šojdr

Člověk, který se Boha bojí, se před Bohem současně i ukrývá. Nechce mít s Bohem žádný vztah. Chce si svůj život řešit ve vlastní režii. A lidstvo uchopilo své životy a řeší dějiny bez Boha. Ve vlastní režii. Kam vše spěje není nijak složité rozpoznat. Planeta se otepluje daleko rychleji, než se předpokládalo, normálně zapršet bez blesků a přívalů už prakticky neexistuje, autoritářství začíná ovládat společnosti, které se ještě nedávno byly schopny nějak demokraticky domlouvat, válečné konflikty jsou reálnější, než kdykoliv byly. Stále větší strach z budoucnosti žene stále více aktivistů do ulic.
Nevěřící člověk žije v představě, že kdyby uvěřil, ztratil by svobodu pro svá rozhodnutí. Má strach, že by mu Bůh něco vzal. Že by mu zakázal dělat některé „příjemné“ věci.
V srdci člověka, jakoby neustále rezonovala jakási ozvěna ďáblovy lži, kterou oslovil Evu v zahradě Eden: „Jakže, Bůh Vám zakázal jíst ZE VŠECH stromů v zahradě?“
Aniž o tom přemýšlíme, máme vepsáno „pod kůží“, že nám Bůh všechno „příjemné“ a „žádoucí“ zakazuje a nadto nás tím ještě chce zbavit svobody rozhodování.
   Věřící člověk má podobnou obavu. Má strach, že kdyby Bohu odevzdal svůj život, což je základní předpoklad pro obnovení vztahu s Bohem, bude ho Bůh uvádět do situací, v nichž bude muset dělat něco co nechce, případně bude muset ve svém životě nějakým způsobem trpět. Protože i Ježíš, Boží Syn, musel na konci svého života projít velkým utrpením. 
   V obou případech je to strach, jehož kořenem je nedůvěra vůči Bohu a jeho bezpodmínečné Lásce k nám. Život skutečně není procházka růžovým sadem a je zcela nepochybné, že všichni lidé si projdou na zemi nějakou mírou bolesti a utrpení. Je ovšem nebetyčný rozdíl, pokud tím utrpením procházím s Bohem, kterého jsem přijal jako Pána do svého života nebo pokud tím utrpením procházím bez Boha, byť v něj i věřím, ale nikdy jsem Ho do svého života nepustil. A už vůbec mi docela vyvolává děs představa procházet utrpením jako nevěřící člověk, bez naděje, že i utrpení může dávat nějaký smysl. 
   Člověka poprvé ovládl strach, když v zahradě Eden uvěřil ďáblově lži, že se Bůh o nás nedokáže beze zbytku postarat a zajistit nám šťastný a plný život. 
(Hospodin Bůh zavolal na člověka: "Kde jsi?" On odpověděl: "Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se."1 Moj 3,9-10)
   Člověk, který se Boha bojí, se před Bohem současně i ukrývá. Nechce mít s Bohem žádný vztah. Chce si svůj život řešit ve vlastní režii. A lidstvo uchopilo své životy a řeší dějiny bez Boha. Ve vlastní režii. Kam vše spěje není nijak složité rozpoznat. Planeta se otepluje daleko rychleji, než se předpokládalo, normálně zapršet bez blesků a přívalů už prakticky neexistuje, autoritářství začíná ovládat společnosti, které se ještě nedávno byly schopny nějak demokraticky domlouvat, válečné konflikty jsou reálnější, než kdykoliv byly. Stále větší strach z budoucnosti žene stále více aktivistů do ulic. 
   Řešení? Jediné. Vrátit se se svým životem tak kde můj život započal a kam patřím. Do Boží náruče. Přijmout Ježíše do svého života jako svého Pána a Spasitele. A je po strachu. Přijmout skutečnost, že i když projdu nějakým utrpením a nepochybně projdu, Bůh mu dá smysl. Stejně jako dal smysl utrpení svého Syna. Nadto mi dá nadpřirozenou schopnost vším projít v moci Jeho svatého Ducha. Podobně jako všem Jeho služebníkům, kteří Ho pozvali do svého života. Vrátit Bohu Jeho místo v mém životě. Vrátit Mu DŮVĚRU.

Kategorie:

Zobrazeno 624x

Celkové hodnocení: 2.5

(5 = Nejvíce oslovující)