Je mi 38 let. Byla jsem vychována v křesťanské rodině, která později přestala vírou žít. Když mi bylo 14, přestěhovali jsme se z města na vesnici a přestali být i praktikujícími křesťany. Na střední škole a pak i na vysoké škole jsem už o víře moc nepřemýšlela. Sice jsem se před spaním vždy krátce pomodlila, ale spíše ještě ze zvyku. Žila jsem jako většina mladých lidí. Bez Boha. Po škole jsem se provdala za spolužáka a po třech letech se nám narodil chlapeček Lukášek. Na všech svatých. Když mu bylo 1 1/2 roku, tři dny před Velikonocemi onemocněl a na Velký Pátek zemřel. Tehdy jsem se začala ptát. Proč? Proč on, proč na Velký Pátek. Po Bohu a jestli je, proč to dopustil. Proč on a ne já, proč někdo nevinný. Chtěla jsem vědět víc, pochopit. Začala jsem volat k Bohu. Denně v jednom kuse. A On mne vyslyšel. Známá mi sehnala Nový Zákon. Začala jsem chápat různé věci. Prosila jsem o přímluvu i Pannu Marii za dítě. Protože mi všichni tvrdili, že mám počkat rok, že to v tom stresu, co jsem prožila nepůjde. Během tří měsíců od smrti synka jsem obdrželi dar víry a nejen já a manžel, i rodiče se přimkli k Bohu. V dubnu zemřel a v srpnu bylo jisté, že čekám dítě. V květnu příští rok se narodila Maruška. To byl zázrak v našem životě. Na první dítě jsme čekali 3 roky na druhé 3 měsíce. Slavili jsme křest a církevní sňatek. Pak biřmování. Za tři roky přišla Terezka, pak jsme prožili i první svatořečení Jana Sarkandra a Zdislavy se Svatým Otcem v Olomouci. Zase jsem šla po mateřské dovolené do práce. A nějak se v tom světě pomalu ztrácela. Tady začala má víra pohodlnět. Přestala růst. Pak se jelo od nás ze společenství do Kroměříže na Otce Alvara Grammaticu, hodně se o něm mluvilo. Chtěla jsem být při tom a tak jsem jeli i s manželem. Tam jsem při vzývání Ducha Sv. zakusila veliký pokoj v srdci, plakala a přitom byla šťastná. Pak byl u nás v Kyjově loni. Všude mluvil o Kurzu Filip. I z našeho společenství sestry jezdily a byly pak jiné … . Chtěli jsme jet také, ale spojovali jsme to jen s Otcem Alvarem … . do Plzně se nám nechtělo.Taky jsem si říkali – co s dětmi. Byla to i výmluva. Moc se nám nechtělo. Říkala jsem si, nechám to na Pánu, bude – li nás tam chtít on to zařídí. Před měsícem jsem o tom zase mluvila se sestrou, co nás vede a je i moje biřmovní kmotřenka a ta mi řekla: „Zrovna mám jednu přihlášku a říkala jsem si pro koho. Vyplňte ji, moc si to nerozmýšlejte a jeďte. Zbytečně pořád nečekejte. A není to daleko, jen do Kroměříže.“ Bylo to na nás dost narychlo. Přihláška se měla odeslat do týdne. Ještě měl i manžel službu. Ale vše nakonec dobře dopadlo (cestou na poštu jsem ještě i dopis ztratila a znovu nalezla ). Teď vím, že nás tu Pán chtěl mít… . I mně konkrétně. Když jsem se postupně otevřela, zakusila jsem Boží lásku a pokoj. Přímo fyzicky jsem cítila, jak při chválách Duch Svatý přichází a dotýká se mne. Nedá se to popsat. Byl to jakoby proud, vlna, která přicházela a odcházela … . Bylo to moc krásné, až se mi chtělo brečet, když vše utichlo. A i ten vlastní prožitek, že jsem mohla být při tom …, tady …, ještě nikdy jsem neslyšela a tak mohutně nezažila chvály v jazycích a neprožila tak silně přítomnost Ducha Svatého. Zůstala mi v srdci ohromná radost, čtu teď denně Písmo Svaté a hledím najednou i jinak na lidi kolem sebe … . Říkala jsem často – Ježíš je Pán – ale nebyl mým Pánem, teď to úplně jinak cítím. Je můj Pán, Pánem života mého i nejbližších, o které jsem se vždy od smrti Lukáška bála … teď je denně odevzdávám Bohu a vím, že jsou v těch nejlepších rukou. (Na Kurzu se udála i změna mého manžela). Taky Vám chci poděkovat. Děláte moc krásnou službu nám všem, neboť jste nalezli pramen a dáváte pít každému, kdo žízní, i tomu, kdo si myslí, že žízeň nemá. Ať Vám Pán žehná a ať jste plni Ducha Svatého. Amen. Jana Kameníková, Hodonín