Tak jsem si pročítala Ludvíkův dodatek k desátku a přemýšlela. Znovu jsem si zkusila vybavit všechno, co předcházelo dávání desátku u nás. Dalibor to v předposlední Bráně nakousl a já trochu doplním Myslím si, že problém většiny křesťanů je, že desátek nevnímají jako určitou povinnost lásky vůči Bohu-Otci. Vždyť z Jeho ruky vše máme. My úplně na začátku, po návratu do církve, ale ještě před osobním setkáním s Kristem, jsme asi jako spousta jiných brali desátek – coby určitý příspěvek církvi. Ale nevnímali ten pravý obsah, smysl. Desátek = desetina všeho. Manžel Dalibor byl z rodiny, kde se vždy velmi vážilo, co dát, kam, kolik, proč. Já zase byla někdy až zbytečně rozhazovačná a ráda nakupovala. Bůh tyto naše vlastnosti postupně měnil. Přispívali jsme na farnost, církev, malomocné (LL), misie . . . , ale stále to nebyl desátek. Obrat nastal po Kurzu Filip a následně Obnově v Duchu svatém (1999 – 2000), kdy nám Bůh začal odhalovat své srdce plné lásky a milosrdenství. Myslím, že nebudu lhát, když řeknu, že tenkrát naší motivací pro dávání desátku nebyla touha po duchovním či hmotném požehnání (nějak nám to ani nedocházelo), ale najednou jsme tak nějak bolestně vnímali, že Bůh nám dal vše, co měl, to nejdražší a nejlepší = svého Syna, a my mu nejsme schopni dát ani to málo, co mu právem náleží. Bylo nám najednou jasné, že by to měl být dar z lásky milujícímu Otci. Ale radostný dar. Ne se zkřivenou tváří a zaťatými zuby – tak si to tedy vem . . . Vždyť radostného dárce miluje Bůh! (Všechno dávej s veselou tváří a s radostí odděluj pro Hospodina desátky.) Pamatuji si, jak jsme tenkrát večer seděli, děti spaly a Dalibor začal počítat, co jsme Bohu dali, a zjistil, že velmi mnoho je toho, co jsme Bohu nedali a co mu dlužíme. a tak to začalo. Netvrdím, že nám to bylo jasné hned, ale postupně to uzrávalo. Musím říct, že od toho dne rozhodnutí se pro desátek jsme až dodnes neměli nouzi. Nežijeme v blahobytu, ale ani v nedostatku či chudobě. V roce 1999 jsme četli v časopise ,,Immaculata“ o možnosti adopce na dálku a tak k nám patří i chlapec Vianey Nshimiyimane z Rwandy. A jestli mohu ještě trochu povzbudit – mám i takovou osobní zkušenost, (je toho více, ale uvedu jednu), že se Bůh zajímá i o maličkosti, dalo by se říci – i třeba zbytečnosti méně potřebné pro běžný život. Uvedu příhodu, kdy jsem si chtěla koupit kabát. Byl hezký, s kožešinovým límcem, jenže mi připadal zbytečně drahý, i když jsem měla zhruba přibližnou částku odloženou už delší dobu. Několikrát jsem obchod navštívila, ale kabát přece jen nekoupila. V té době v neděli v televizi v Křesťanském magazínu z Ostravy byl snímek o Ukrajině. Mluvil tam P. Krenický, který tam působí (kdysi navštívil i Hodonín a mluvil o životě na Ukrajině). V tom televizním snímku mluvil o chlapci, který potřebuje operaci páteře, aby mohl žít. Ale na operaci nejsou finanční prostředky. Nebudu dále rozvádět. Částí peněz na kabát jsem tenkrát přispěla. Po čase jsem šla kolem zmíněného obchodu s kabáty. Na dveřích byl nápis – Výprodej zimního zboží, slevy 80%. Kabát jsem si tenkrát koupila ze zbylých peněz za velmi přijatelnou cenu. Prostě chci tímto říci, že rozdělit se s Bohem není nikdy ke škodě nám, ale ku prospěchu. Můžeme tím třeba i někomu pomoci, (potřebná částka na operaci byla sesbírána a chlapec mohl být operován) a mně Bůh pomohl tím, že naplnil i tuto mou ,,zbytečnou“ potřebu. Nechtěla bych, aby to vyznělo, že se člověk chlubí něčím, na čem vlastně sám nemá zásluhu, vždyť jak říká apoštol Pavel - ,,. ... chlubit se mohu jen svými slabostmi“, ale chci jen povzbudit a potvrdit, že když člověk řekne jednou Bohu ano, On má moc proměnit náš pohled i srdce. Jana Kameníková, Hodonín, únor 2004 A ještě namátkou pár souvisejících Božích příslibů a rad. Boží přísliby: Přísl. 3,9-10 Přísl. 11,24-25 Sir 35,9-10 Sir 35,7-10 Boží rady: Přísl. 3,27-28 Mich 6,8 Tob. 4,5-11