Každý den se nám dějí zázraky, ale mi je bereme jako samozřejmost, náhodu, život, který si řídíme sami. Až do chvíle, kdy se to vymkne naší kontrole. Jako zdravotní sestra se denně potkávám s nemocnými a znám reakce lidí na nemoc. Nemoc může být dar, pokud člověk pochopí, proč onemocněl. Hodně lidí žije tak, jako by jeli ve vlaku, který se neustále zrychluje a oni se bojí vystoupit, až do chvíle, kdy se vlak zastaví z důvodu nemoci. Člověk se ocitne na neznámém nádraží „Nemocnice“ a čeká…. Kolem cizí lidi a nemocný přemýšlí o nové cestě, o důvodu, proč onemocněl. Lidé, kteří pochopí důvod nemoci, mohou nastoupit místo do rychlíku, do lokálky, která projíždí krásnou krajinou, aby se mohli dívat na svět a užívat si cestu životem. Naše životy jsou v rukou Božích a všechno, co k nám přichází je načasováno ve správný okamžik. Pokud se člověk ohlédne do své minulosti, vidí souvislosti a jen žasne nad dokonalostí Božích záměrů. „Bůh má plán pro každého, věř Mu!“

   Jsme rodina, ve které víra pomalu roste. Rodiče nás dali pokřtít, a i my jsme své dvě dcery pokřtili. Bůh nám otevíral dveře skrze babičky, které měly vliv na růst naší víry. Nenásilně, ale za to velmi hluboce nás učily poznávat Boha. Svátost manželství je brána, kterou dva lidé projdou při svatebním obřadu. Kněz řekne, jste jedno tělo, jedna duše, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. To je neopakovatelný moment, který manžele propojí tak silně, že si mohou i navzájem pomáhat, třeba když jeden onemocní… 

   Jak už jsem uvedla, všechno v našem životě je načasováno. V prosinci roku 2020 jsem se v kostele dozvěděla o ctihodném P. Ignáci Stuchlém - prvním českém salesiánu, který žil v letech 1869 - 1953, působil ve Fryštáku a zázračně uzdravoval lidi. Mě tenkrát napadla myšlenka, že jako sestřička v nemocnici se mohu modlit nad nemocnými. Přála jsem si ve skrytu duše, abych to mohla doložit, že modlitby jsou živé a fungují. Bůh mě vyslyšel a mně se tiché přání pomalu začalo plnit. Ale jinak, než jsem si přála…

   Blížila se doba postní. My jsme si dříve neuvědomovali, jak moc je pro věřící důležitá. Bůh nám ukázal cestu… Manžel se v týdnu, kdy si lidé chodí pro popelec, nakazil a v neděli před postní dobou už měl příznaky covidu. Celý týden bojoval v horečkách a lékaři radili ležet, léky, izolovat se… První postní neděli se jeho zdravotní stav náhle zhoršil a já jsem musela zavolat záchrannou službu. Paní doktorka nám řekla, že se o něho postarají, ale nemůže říct, že zachrání. Jeho stav byl velmi vážný. Pamatuji si jeho pohled k nebi, když jej nakládali do sanitky. Vedle mě stála naše jedenáctiletá dcera a neutěšitelně plakala. Zhroutil se nám svět a my v těch troskách ležely a plakaly. Dcera mě po dlouhém tichu, plném slz, řekla: „Maminko, jsem ještě malá na to, abych ztratila tatínka.“ Já jsem si uvědomovala, že teď jsme samy a já jí musím být silnou oporou, aby se křehká dětská duše nezranila. Věřím, že mně v tom pomohla Panna Marie a andělé… 

   Manžela hospitalizovali na ARU, kde byl připojen na plicní ventilaci a poté uveden do umělého spánku. V této době k nám proudila slova podpory od všech blízkých a kamarádů. Jedna ze slov zněla: „Tvůj manžel leží na obláčku mezi nebem a zemí. Je teď na vás, a hlavně na tobě, abys mu pomohla. Modli se za něho a dodávej mu sílu. Není ještě o něm rozhodnuto.“ Pokud se člověk ocitne na dně, v tu chvíli si uvědomí, že všechny starosti, obavy, strachy má položit na dlaně a poprosit Boha o pomoc. Já jsem vyslovila: „Chceš-li, uzdrav ho.“ Modlitby jsem zesílila, ale pochopila jsem, že když nás bude víc, bude to víc v nebi „slyšet.“ Byť jsem byla psychicky vyčerpaná, s každou modlitbou se navracela síla. Tělo člověka potřebuje jídlo, aby neumřelo, ale duše potřebuje víru. Zvedla se neuvěřitelná vlna podpory lidí, kteří se za manžela modlili a nechali na různých místech odsloužit mše svaté za uzdravení jeho, všech nemocných a trpících. Malá holčička, která slavila narozeniny, si přála, aby se strýc uzdravil…

   Požádala jsem otce Dana Žůrka o návštěvu v nemocnici, aby se nad manželem modlil a udělil mu svátost pomazání nemocných. Nebyla to náhoda, že se to stalo 2. 3. 2021 ve 14 hodin, protože naše rodinné šťastné číslo je dvojka. Já jsem se v tu chvíli modlila u hrobu ctihodného P. Ignáce Stuchlého ve Fryštáku a naši „spolumodliči“ na různých místech v kapličkách, v kostelích anebo doma nad otevřenou Biblí. Byl to hlavní zlom, kdy jsem začala pociťovat, že Bůh nás vyslyšel. Při modlitbě jsem viděla manželovo tělo ležet na lůžku a u jeho nohou seděl modlící se ctihodný P. Ignác Stuchlý. Já stála u manžela, držela jsem ho za ruku a z druhé strany lůžka jsem vnímala Pána Ježíše Krista. Stál mírně nad lůžkem, nic neříkal. Jen jsem cítila neuvěřitelný klid, lásku, zářící světlo a teplo, které vycházelo z Jeho celého těla. Na manžela padal déšť, jemné kapky hustého deště, kterému rádi nastavíme tvář, protože je příjemný. Pohlédla jsem pod lůžko, kde odtékala černá mazlavá tekutina - nemoc. Nepopsatelný moment setkání a pro mě nezapomenutelná chvíle. Věděla jsem, že Pán Ježíš Kristus manžela uzdraví. Ležel na ARU v péči výborných lékařů, sestřiček, kaplanů, sanitářů, kteří se o něho úžasně starali, povzbuzovali, např. potleskem, když se zesláblý po třech týdnech postavil na nohy. Každý úsměv, slova podpory nemocného člověka povzbudí a pohladí po duši. Nejen léky, strava, ale i psychická podpora je velmi důležitá k uzdravení člověka. Zeptala jsem se manžela, co on v nitru prožíval. Odpověděl: „Modlil jsem se, abych se vrátil domů k rodině, k dcerám, byl dobrým tatínkem a budoucím dědečkem. Co víc si přát!“

   Kdo věří na zázraky, tomu se dějí. Je toho mnoho, co bych ještě napsala, ale poslední z načasovaných momentů je propuštění manžela z nemocnice na Zelený čtvrtek. Moc jsme si přáli být na Velikonoce celá rodina spolu a Bůh nám to dopřál. Vděčnost je to, co nás od Velikonoc nejvíce obklopuje. Nemoc nebereme jako trest, ale jako dar. Naše víra v Boha se prohloubila, zesílila, a díky působení Ducha Svatého vám mohu náš příběh sdělit.

   Na závěr bych chtěla poděkovat Bohu, Pánu Ježíši Kristu, Panně Marii, andělům, všem svatým, ctihodnému P. Ignáci Stuchlému, kněžím, kaplanům, zdravotníkům a všem lidem, kteří se modlili a podporovali manžela v uzdravení. 

Veronika Janoušková