Narodil jsem se těžce psychicky nemocným rodičům, které oba sužují stále se vracející se duševní potíže. Oba byli mnohonásobně léčení na psychiatrii. I přesto se jejich nemoc vracela. Otec chtěl mnohokrát spáchat sebevraždu. Měl neustále obrovské změny nálad. Když měl depresi, vůbec nemluvil, nic nedělal a byl pořád smutný. V opačném případě měl myšlenek mnoho, spoustu nereálných plánů, např. na vyrobení věčného samohybu tzv. perpetuum mobile, kde není třeba dodávat energii, utrácel spoustu peněz, byl výbušný a v konečném důsledku se v kvůli nemoci nebyl schopný o nás s mamkou starat. Matka zase byla vztahovačná a podezřívavá a taky měla obrovské výkyvy nálad, kdy chvíli plakala a hned zase se smála a pořád dokola. Buď byl v léčebně taťka nebo mamka. Díky jejich nemocím docházelo k velmi častým hádkám a nedorozuměním, kde si mě používali jako rozhodčího. Dokonce jsem si myslel, že to nejsou mí rodiče. Kvůli problémům doma jsem musel v dětství chodit na výslechy k policii nebo k sociální pracovnici. Rodiče měli stále konflikty s okolím, hlavně se sousedy. Kvůli nemoci měli i velmi málo přátel.    Zlom přišel, když oba dva v těžkém návratu nemoci skončili v psychiatrické léčebně. Nedobrovolně jsem tam jako desetiletý skončil i já. Mám ještě o patnáct let starší sestru, která je zdravá. Dozvěděla se to a vzala mě z léčebny k sobě do pěstounské péče. Vysvobodila mě. Najednou jsem měl brášku (její syn, můj synovec) a pak i sestřičku (neteř). Měl jsem tam vše co jsem u rodičů neměl, výlety do přírody, návštěvy přátel – strýčků a tetiček, finanční zajištění, prostě normální život. Snažil jsem se je poslouchat a nedělat problémy, ale pak nastal zlom.    Na střední škole jsem se začal zajímat o okultismus a náboženství. Konkrétně o jednu sebeuzdravující metodu. Fungovalo to proti bolesti i na dálku. Jenže jsem nevěděl s čím jsem si zahrával. Tyhle temné síly ve mně začaly vyvolávat psychotické a depresivní stavy spolu se sebevražednými myšlenkami. Psychická nemoc je navíc dědičná, takže i proto jsem dostal mánii. Myslel jsem si, že můžu uzdravovat lidi, byl jsem drzý na švagra v práci a v hlavě milión nesouvislých myšlenek. Musel jsem na léčení. Léky však pouze odstranili problém mánie, ale uvedly mě do stavu bezmyšlenkovitosti, citové otupělosti a neustále únavy, kdy jsem usínal ve škole. Bez léku bych ale byl nezvladatelný. V prváku jsme všichni studenti dostali Bibli – nový zákon, ta část o Ježíši Kristu. Chtěl jsem skrze jeho četbu poznat moudrost a nechovat se jako blázen. Začal jsem navštěvovat i křesťanské skupinky a poznávat lidi, kteří se k sobě chovají hezky, s úctou a větší láskou než nevěřící. Chtěl jsem být jako oni. Dařilo se mi to, ale pouze v oblasti rozumu. Věřím, že díky studia Ježíšova života a učení a vlivu křesťanů jsem se mohl dostat až na vysokou školu. Samozřejmě bez mé sestry a švagra bych to taky nedokázal. Boha však člověk nemůže poznat jen rozumem ale i srdcem. Zřejmě proto jsem se musel znovu stát bláznem, abych poznal Boží moudrost a lásku srdcem. Ve druháku na vysokém učení technickém v Brně nastal strmý pád. Nedodělané zkoušky, vyhazov ze školy, ztráta rozumu, ztráta téměř všech přátel, rozchod s přítelkyní a nakonec odvoz na psychiatrické oddělení v Opavě. Toto temné období trvalo sedm let. Mnohonásobné přeléčování, celkem asi rok strávený v nemocnici. Téměř bezvýsledně. Ale pokaždé, když jsem byl v léčebně, četl jsem si z Bible – Božího slova, které mi dodávalo sílu a naději. Taky jeden „pastor na motorce“, jak mu přezdívám mi dodával naději, když jsem si s ním psal dopisy. Vyznával jsem mu své hříchy. Měl jsem taky velký problém s odpuštěním rodičům i pěstounům. Rodičům, proto že mě naváděli jeden proti druhému a byli na mě zlí, pěstounům, že mě nedokázali brát úplně stejně jako své děti. Ale už jim to nezazlívám a jsem jim vděčný za to, že mi svou pomocí zachránili život od hrůzy neustálých pobytů na těch nejhorších psychiatrických odděleních. Otec totiž má nejtěžší formu psychózy i deprese zároveň a končí na tom nejhrůzostrašnějším místě, jaké si vůbec člověk dokáže představit. Na velmi smutném a děsivém oddělení, kde končí nepříčetní lidé, lidské všemi opuštěné trosky a psychotici. Lidé, kteří připomínají zombie, podivíni se slinami kolem úst, ustrašené a otupělé výrazy obličejů, „pláč a skřípění zubů“ jak řekl Ježíš o pekle. Peklo ale prý bude horší.    Jednoho dne mi Bůh poslal do cesty člověka, který mě učil Boha a lidi milovat srdcem a ne jenom rozumem. Mirka, která se jednoho dne stala mým nejlepším přítelem, mi byla a stále je oporou i když zatím není má manželka. Oba dva jsme se podporovali. Jednoho dne mě seznámila se svým krásným synem. Jeho přítomnost mě taky léčila z depresí. Stále jsme ale v té době ještě oba bojovali s nemocí i sexuálním hříchem a tak jsme se topili oba v problémech. Ani jeden z nás neměl pořádnou práci. Jenže Bůh Ježíš Kristus je mocný a začal nás oba uzdravovat. Stalo se to v době, kdy jsme se do sebe zamilovali. Mirka měla dokonce práce dvě a já konečně pořádnou práci zahradníka. Museli jsme se však rozejít, protože přítelkyně na mě byla příliš upnutá a milovala mě víc než Boha.    Po čase se mi v plné síle a v důsledku hříchu a nedodržování pracovního a spánkového režimu vrátila těžká deprese. Půl roku jsem díky tomu promarnil celou zimu a málem přišel o práci. Jediní lidé, za kterými jsem se odvážil jít byli rodiče a Mirka. Ta se za mě neustále modlila k Ježíši. Bůh se však smiloval a po desetidenním usilovném boji přítelkyně mě Ježíš uzdravil z těch hrozných stavů strachu, výčitek, podezíravosti, sebevražedných myšlenek, nekonečných výkyvů nálad, agrese (ničení věcí v bytě), každodenního smutku, neustálých pocitů viny, neschopnosti pracovat, být mezi lidmi atd. Nebylo to úplné uzdravení. Občas mě některé věci trápí. Ale v tom, na co psychiatr zkoušel ty nejmodernější experimentální léky z USA pomohla až přímluvná modlitba (nebo spíš modlitby i dalších věřících) k živému Bohu, Pánu Ježíši Kristu. Taky to vedlo k tomu, že jsem odpustil svému tátovi, který se mě v záchvatu nemoci zřekl. Bůh říká: „...odpouštějte, a bude vám odpuštěno“.    K obrácení k Bohu patřilo vyznání hříchů a pokání tj. opuštění hříchů. I to vedlo k uzdravení z mé nemoci. Ježíš mě uzdravil ještě z mnoha jiných věcí. Byl jsem taky závislý na internetové pornografii, která mě dovedla až prostitutkám a vyloučení z církve a z práce. Zjistil jsem, že i toto může velmi silně ničit lidskou psychiku a vymývat mozek mladým mužům. Taky mě vysvobodil z obžerství, namyšlenosti, naučil mě mít rád rodiče a lidi vůbec. Mnohokrát, když na mě přicházeli úzkosti, jsem k němu volal s Biblí v ruce a on mě bez pomocí dalšího léku pro případ nouze vysvobozoval z těch hrozných stavů. Jednou to bylo tak silné, že jsem měl pocit, že se k mému bytu blíží démoni. Tak jsem ve strachu a úzkosti prosil Pána Ježíše, ať to odejde a strach i ty pocity a zvuky odešly a klidně jsem usnul. Nebo jsem třetí den nemohl spát, tak jsem začal usilovně k Němu volat a do pěti minut jsem spal. A spoustu dalších věcí pro mě Ježíš udělal, taky jsem se hodně modlil za mé rodiče a sestru a švagra. V době zintenzivnění modliteb a mé poslušnosti Bohu se dokonce začali švagr a sestra udobřovat a rodiče taky. Synovec začal mít jednoho dne problém s marihuanou, tak jsem se začal s ním modlit a najednou neměl vůbec chuť na trávu. Trvalo to však jenom tři měsíce a on to porušil. Asi přestal věřit. I já jsem přestával. Jakmile jsem začal vytrvale Bohu důvěřovat, psychické i finanční problémy začaly pomalu ustupovat. Jsem opravdu vděčný Bohu i za mé rodiče, sestru, švagra, synovce, neteř, za věřící přátele i za nemoc. Protože ta mě dostala na kolena, k uvědomění si své malosti, hříchu, nedokonalosti, potřeby druhých a především každodenní potřeby Boha. Bez nich všech bych tu dávno nebyl. Ať jim i ostatním lidem poslouží toto svědectví o velké Lásce Boha k člověku, které se dovršilo na tom pradávném kříži Golgoty, kde za naše hříchy a nemoci umíral Boží Syn Ježíš Kristus. „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ Izajáš 53:4-5 „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Jan 3:16