Rok 2004 byl pro mě velmi těžký. Ztratila jsem milovaného člověka navěky. Opustil mě přítel. Provázely mně těžké zdravotní problémy. Strávila jsem svůj první Štědrý den bez rodiny a navíc v nemocnici. Hlavně jsem se cítila hrozně opuštěná a tak říkajíc na všechno sama. Mý vrstevníci a kamarádi buď o ničem nevěděli anebo mi nerozuměli. Rodiče se to snažili chápat, ale tu obrovskou díru v srdci, která se mi v tom roce otevřela, zaplnit nedokázali.

   Přiznávám, pocity opuštěnosti a deprese mě provázeli v podstatě od útlého dětství, ale přece jen ten rok 2004 byl zlomový. Jelikož se vše odehrálo na jeho konci, tak jsem si následky nesla až do roku 2005. Nic hezkého to nebylo. Deprese, smutek a pocit, že už nic nemá cenu, že bych nejradši umřela. Tehdy jsem se seznámila s jedním klukem a nebýt jeho opravdu nevím, jestli bych neskončila někde na psychiatrické léčebně po pokusu o sebevraždu. Rodiče totiž nevěděli ani neměli kapacitu mě podpořit. Sami řešili obrovské problémy s mým drogově závislým bratrem. Sami nevěděli, co se sebou. Situace se vyhrotila natolik, že jsem utekla z domu a pár měsíců jsem byla bez domova.

   Tehdy jsme se zmíněným klukem vedli debaty o Bohu. Vyrostla jsem v nevěřící rodině a v roce 2005 jsem byla poprvé v kostele. Před tím nikdy. Věřila jsem, že existuje něco, co nás přesahuje, ale Bůh jsem tomu neříkala.

   Vzpomínám si jako dnes, když jsem přišla poprvé do kostela. Byl to kostel sv. Mořice v Kroměříži. Připadala jsem si tam dobře, ale trochu ohroženě. Tehdy jsem zrovna řešila nějakou rozepři s matkou a v kostele jsem se za to svými slovy pomodlila a pak mi poprvé kamarádka, která tam byla se mnou odříkala Otče náš a Andělíčku můj strážníčku, tak jsem po ní opakovala. Nepřikládala jsem tomu žádnou váhu. Nicméně doma bylo všechno nad moje očekávání dobré, hned jsem si vzpomněla na modlitbu. Od té doby jsem byla otevřená diskuzím o Bohu.

   Když tu přišla nabídka na Alfa kurz s večeří zdarma. Říkala jsem si, že pokud to bude hrůza tak se aspoň dobře najím. Vzala jsem s sebou i mámu. Hned na poprvé se nám společenství zalíbilo právě díky osobním svědectvím a celkové otevřenosti.  Na závěr kurzů jsme měli jedno velké setkání na Velehradě, kde jsme žádali o vylitý Ducha svatého a modlili se v jazycích. Tedy já se nemodlila v jazycích, ale prostě jsem se upřímně modlila a prosila Pána za daného člověka. Je pravdou, že v té době se situace už alespoň v rodině zlepšila. Dnes vím, že díky Bohu jsme skrze Alfa kurzy k sobě našli s mamkou cestu. Opravdovou třešničkou ba co třešničkou, ale samotným dortem či chlebem života se stal můj zážitek při modlitbě v jazycích za mne.

   To, co se pokusím popsat se mi stalo dvakrát. Na Alfě a při křtu. Jsem nesmírně vděčná za to, že Pán klepal na mé dveře a nenechal se mnou odbít, protože ta láska, dokonalé štěstí, radost, nádherné všepronikající světlo a naprostá nádhera, která mě naplnila a nejen naplnila, ale i protknula s celým tvorstvem v jediné sekundě a navíc navěky, je nezapomenutelná. Nejde jen o to, že je to nezapomenutelné, ale od té doby se už prostě nemůžu snažit o nic jiného, než jít blíž a blíž k Pánu . To štěstí a láska i Duch svatý, kterého jsem na vlastní kůži cítila uvnitř svého srdce se nikdy nemůže vyrovnat ničemu pozemskému a od té doby vím, že patřím Pánu.

V roce 2007 jsem přijala křest svatý a zažila jsem to opět. Navíc jsem k tomu pocítila obrovskou úlevu, jak Bůh ze mě sňal všechny hříchy. Vzpomínám si, jak mi tekly slzy jako hrachy a srdce se mi otevřelo jako by z něj spadl balvan jako blázen. O rok později jsem byla biřmovaná.

   V momentě, jak jsem přestala chodit na přípravu a do duchovního společenství, začala jsem se Bohu vzdalovat. Byla to moje chyba. Modlila jsem se, chodila jsem ke svátostem, ale vše bylo tak nějak povrchní. Nejspíš to byla zkouška, ale já zrovna dvakrát neobstála.

 Odjela jsem pracovat do Anglie, kde jsem bydlela u hinduistů. Ačkoliv jsem do kostela párkrát šla, moje víra byla chladná a srdce se čím dál víc uzavíralo. Necítila jsem důvěru k církvi. Připadala jsem si méněcenná a taková nechtěná. Myslela jsem si, že mě přivítá „nadšená“ křesťanská rodina, ale opak byl pravdou. Dočkala jsem se pomlouvání a ústrků, což mě ještě více oddalovalo od Boha. Krize se podepsala na mě tak, že jsem v roce 2010 byla jen jednou u svátosti smíření a v kostele jsem byla tolikrát, že by se to dalo spočítat na prstech dvou rukou. Přiznávám, že největší podíl na tomto oddálení jsem měla jen a jen já a můj strach a pocit méněcennosti v církevním společenství.

Dnes již vím, že toto období temnoty má na svědomí i ten zlý. Nedávno jsme se totiž zbavili některých sošek a magických předmětů, které jsem získala od zmíněných hinduistů a velmi se mi i celé naší domácnosti ulevilo. Očištění a duchovní otevření svého srdce i našeho příbytku Ježíši. A On přišel. Znovu tu byl a nikdy vlastně nepřestal, ale letos poprvé víc než kdy předtím.

   V roce 2011 jsem pochopila, že bez Pána to nezvládnu. Začal jsem opět s denní modlitbou i se svátostmi a přineslo to své ovoce. Potkala jsem svého dnes už muže Dominika, který se o Boha velmi zajímal. Naše cesta sice byla trnitá, ale já si byla jistá, že tohoto muže mi seslal Bůh, abych s ním vytvořila nejen naši rodinu, ale i společenství Boží.

   V roce 2012 se nám narodil syn Dominik a v roce 2013 jsme se vzali. Svatba a celkově přijetí manželského slibu byl pro mě opět velmi duchovní zážitek. Cítila jsem nejen spojení s Dominikem, ale i spojení s Bohem. Jako bychom nebyli manželé jen my dva, ale my tři. Postupně jsem pochopila tu obrovskou sílu, jakou manželství především před Bohem nabízí. První rok manželství byl náročný a vím, že jen díky Bohu a jeho posile jsme to přežili a zůstali společně. Nebýt Ježíše, tak spolu ani nezůstaneme. Jako by nás pořád všechno štvalo proti sobě a jen moje modlitby a téměř každodenní přímluva Panny Marie skrze růženec nás naštěstí udržely u sebe.

   V roce 2014 Dominik přijal křest. To byla nádhera. Znovu tentokrát jako jeho kmotra jsem zažila ten zázrak Božího přijetí. Od té doby jakoby se náš život změnil v ráj. Nikdy nemohu projevit dostatek vděčnosti a chvály Bohu za to, že nám ukázal společnou cestu skrze Ježíše Krista. Všechno se naráz zlepšilo. Naše vztahy, zdravotní stav syna i manžela, náš domov. Nejen to, ale najednou máme společný koníček Ježíše Krista a z jednoho kola u vozu (mě) jsou dvě (já a Dominik) a táhnou ten vůz po Boží cestě společně. Díky tomu jsem konečně nalezla i nádheru církve a církevního společenství. Přestala jsem se cítit méněcenně, ale pocítila jsem tu Boží milost a provázanost církve. Jako bych už nebyla já jedna jediná a sama věřící, ale jako bychom byli všichni v kostele i přátelé Boží jedno – jeden Bůh.

   Najednou tedy nezáleží na mě, na mém rozhodnutí, na mých radostech a starostech. Najednou se všechno toto rozplývá v lásce jedné velké rodiny – křesťanské rodiny a celá tato rodina je vlastně Pán Bůh. Každý jeden z nás i všichni dohromady jsme jedna láska a neskonalé štěstí , přesně tak, jak jsem to zažila na Velehradě a při křtu. Abba Otče