Narodila jsem se ve věřící katolické rodině. Přestože jsem dětství a mládí prožila za totality, byla jsem obklopena věřícími, příbuznými a přáteli. Až v dospělosti jsem pochopila, jak dobrý vliv toto prostředí na mne mělo. Po střední škole jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání (bylo mi 18 let) a setkala jsem se zde s kolektivem zcela nevěřících lidí. Diskutovali jsme spolu o víře v Boha, oni nechápali mne a já zase jejich postoj k životu. Někteří si ze mne dělali legraci, jiní mi zase těžce moji víru vyvraceli (hlavně katolickou církev nemohli vystát). Moc jsem se v té době modlila a studovala různé náboženské knihy, abych jim mohla nějak argumentovat. Zjistila jsem až zde, že mi život v církvi poněkud zevšedněl a že učení katolické církve jsem brala velmi automaticky a moc jsem o něm nepřemýšlela. Během tří let strávených v tomto kolektivu jsem prožila své první obrácení, vyrostla jsem z tzv. dětské víry a sama za sebe jsem si začala odpovídat na otázky – proč vlastně věřím a o co mi vlastně jde. A Bůh byl se mnou. Za dva roky poté jsem se vdala a narodily se nám dvě děti. Začaly starosti jak s dětmi, tak s domem a na nic nezbýval čas. Ani na Boha moc času nezbylo. Pořád jsem chodila do kostela a modlila se, ale jinak jsem žila svůj vlastní život, ke kterému jsem Boha ani moc nepotřebovala. Nepotřebovala jsem Ho tak dlouho, dokud jsem byla spokojená a šťastná. Asi po šesti letech manželství začaly starosti se zdravím našich dětí, s mým zdravím a jiné další problémy. Hlavně zdravotní potíže mé dcerky mě tížily, a když už jsem z lidského hlediska vyzkoušela snad úplně vše, tak jsem rezignovala, s manželem jsme klekli na kolena a opravdově a upřímně prosili Boha, aby nám pomohl, protože jsem byla už zoufalá. Od toho dne se něco změnilo. Začala jsem se více modlit, s radostí jsem chodila do kostela, dokonce i ve všední den na mši svatou (do té doby jsem přece neměla čas!). Během několika měsíců se zdravotní problémy mé dcery určitým způsobem vyřešily. Za půl roku, na konci letních prázdnin 2000, jsem zjistila, že chci k Bohu ještě blíž, že pořád můj vztah v Němu je takový nijaký. Rozhodla jsem se jet na duchovní obnovu (asi po 8 letech), nevěděla jsem kam, ale nejvíc mě to táhlo na Kurz Filip do Kroměříže. O něm jsem se něco dozvěděla už dříve, tak jsem zavolala na telefon, který jsem někde našla, a tam mi řekli, že za měsíc mohu přijet. Byla jsem šťastná a nemohla jsem se už dočkat. Tady jsem Bohu odevzdala svůj život a On ve mně rozzářil to malé světýlko, které sotva svítilo. Mé srdce zahořelo velkou láskou k Bohu. Když jsem se z kurzu vrátila domů, byla jsem povznesena nad všemi problémy a mé srdce jásalo. Začala jsem chodit do společenství, které bylo zaměřené na obnovu v Duchu svatém (před kurzem jsem do tohoto společenství nechtěla chodit, i když mi to bylo nabízeno). Během roku se začaly krásně řešit i problémy v našem manželském vztahu. Teď už je to více jak rok. Samozřejmě, že nejsem svatá, nevznáším se nad zemí a mám zase svoje „krizovky“. Ale už ve mně něco svítí, co se nedá přehlédnout. Moc mi pomáhá naše modlitební společenství, díky kterému to Boží světélko ve mně neskomírá. Bůh mi tak pomáhá, abych nemyslela jen na sebe, ale vnímala i potřeby druhých lidí. Přeji všem lidem, aby poznali ve svém životě, že si sami se sebou nevystačí a že Boha ke svému životu potřebují. Proto vy, kdo jste ještě Pánu Ježíši ve svém srdci místo neudělali, udělejte to. Řekněte Mu, ať On je vaším Pánem, odevzdejte Mu svůj život. On nemůže do vašeho života vstoupit násilím, On čeká, až mu to dovolíte. Díky Bohu i Vašemu společenství za vše. Buďte s Bohem. Pavla Genzerová ze Zlína, únor 2002