Chtěla bych napsat svou zkušenost ze života s Bohem. Jsem ve víře vychovaná a až donedávna jsem měla problémy se svátostí smíření. Byla to pro mne vždy nepříjemná povinnost. Tak jsem často intervaly mezi zpovědí prodlužovala a vždy jsem byla šťastná, když jsem ji měla za sebou. A to proto, že bude zase chvíli klid a nebudu se muset zase pokořovat. Prostě povinnosti jsem učinila zadost, tak jak to po mě bylo žádáno. Když jsem před dvěma roky začala žít v blízkém přátelství s Bohem, začala jsem chodit do jednoho společenství. Tam nás naše vedoucí paní učila, jak se máme zpovídat. Modlili jsme se za dar kajícího srdce a později i za dar sebepoznání. Bylo mi řečeno, že se mám vždy modlit za kněze, který mne bude zpovídat. Toto jsem nikdy nedělala. Také jsem se začala modlit za poznání svých hříchů a za jejich upřímnou lítost. Já jsem žádnou velkou lítost většinou necítila. A je to tak důležité, abychom nezpychli. Dva roky jsem se takto modlila a učila se zpovídat. Někdy to bylo lepší, někdy horší. Loni na podzim jsem si přečetla svědectví v Katolickém týdeníku o ženě, která měla také problémy s formální zpovědí. Psala, že jí oslovila svatá Faustyna, která píše ve svém „Deníčku“ slova Pána Ježíše, který k ní promlouval: „ …Když se přicházíš zpovídat, buď si vědoma, že to já sám na tebe čekám ve zpovědnici. Knězem se jen zahaluji. Nikdy nerozebírej, jaký je ten kněz, kterým jsem se zahalil, a otevírej se ve zpovědi tak jako přede mnou, a naplním tvou duši svým světlem. Nejsvětější a nejmoudřejší zpovědník nemůže násilím do duše vpravit to, co si přeje, nebude-li duše upřímná a otevřená.“ A když se ta žena začala za svého zpovědníka modlit a více otevírat své srdce, její zpověď se proměnila v radost. V radost z nekonečného moře Božího milosrdenství, z odpuštění. Velmi mě to oslovilo. Pak mi ještě jedna moje kamarádka řekla, že se vždy moc těší na zpověď a že se pak vznáší jako anděl. A já jsem říkala Bohu, že chci taky takto krásně prožívat svátost smíření a že chci zažít tu radost marnotratného syna, který je objat milujícím otcem a vše mu je odpuštěno. Tak jsem to při jedné zpovědi řekla, že jsem si přečetla to svědectví a že mi bylo hrozně líto, že takovou radost ze zpovědi neprožívám. Že je to hrozná formalita, vždy se spíš bojím než těším a ani tu lítost nějak nepociťuji. A radost z odpuštění už vůbec. A přitom bych tolik chtěla. Čekala jsem pokárání a poučování. Ten kněz chvíli mlčel a pak mi řekl: „Tak upřímnou zpověď jsem už dlouho neslyšel. Mám z vás radost.“ A já byla v „v šoku“. Nakonec jsem čekala radu, co tedy mám dělat, jak se lépe zpovídat. A zpovědník mi sdělil: „Jestli takto budete pokračovat dál, jste na nejlepší cestě k Bohu.“ To jsem teda nečekala! Ale v mém srdci už nebylo prázdno. Bylo naplněné radostí. Další zpověď jsem celou proplakala, ani jsem nemohla vše ze sebe vysoukat. Nikdy před tím jsem to nezažila. Cítila jsem velkou lítost nad svými hříchy a odcházela jsem s velkou úlevou. Před vánoční zpovědí jsem se zase modlila za zpovědníka i za sebe, aby vyznání bylo opravdu upřímné a otevřené. Ten zpovědník byl úplně cizí, ale já jsem byla schopná říct mu hodně věcí, nebála jsem se otevřít mu více své srdce, abych náhodou nebyla nepochopena nebo neklesla hluboce v jeho očích. Nepamatuji se, co mi všechno řekl, ale měla jsem po zpovědi nádherný pokoj v duši. Tu blízkost Pána jsem zažívala ještě další asi tři dny. Po těchto zkušenostech už se nebojím svátosti smíření, už se začínám těšit na další setkání – ne s knězem ve zpovědnici, ale se samotným milujícím a milosrdným Bohem. Bez modliteb to ale není možné. Uvědomila jsem si znovu, že my od Pána tak málo očekáváme. Držíme se v těch svých „zajetých kolejích“ a nic nečekáme. A mohli bychom tolik dostat! Chci povzbudit Vás všechny, kteří máte podobné problémy a nebo jste kvůli něčemu zoufalí. Věřte více Bohu a modlete se! Mockrát v životě jsem si ověřila, když jsem z něčeho byla nešťastná a z hloubi duše a v slzách jsem zoufale volala k Bohu o pomoc, že On vždy pomohl. Nebylo to vždy hned a vždy tak, jak jsem si to představovala, ale vždy se ta věc nějak vyřešila. Bůh ať zůstává s Vámi! Pavla Genzerová, Zlín