Teorie o tom, jak Bůh pomáhá v životě lidem, mne nikdy příliš neoslovovaly. Potřebovala jsem zakusit Boží moc přímo ve svém životě. Mnohokrát se mi tak už stalo. O tom, jak to v praxi „funguje“, chci napsat následující řádky. Minulé léto nám Bůh požehnal a já zjistila, že čekáme dítě (v pořadí třetí). Přesto, že jsme je neplánovali, všichni jsme se na něj těšili. Vždyť bylo Bohem chtěné a Bohem darované. Protože mé zdraví už není stoprocentní, celé těhotenství jsem se modlila za zdravé dítě, nekomplikované těhotenství a porod. Těšila jsem se na ten šťastný okamžik zrození, kdy poprvé uvidím své miminko. Vzpomínala jsem též na krásné chvíle s kojením mých dvou dětí. Nic z toho se nestalo. Protože jsem měla zdravotní problémy, Jeníček musel přijít na svět o měsíc dřív - císařským řezem. Vážil 1,93 kg. Byl kříšený a špatně dýchal. Dva dny jsem ho neviděla. Čtrnáct dnů musel být v inkubátoru, pět dní z toho na JIP. Nebyl schopný kojení, ani pití z lahvičky, takže musel být sondován. Chodila jsem za ním na intermediální oddělení a každý den čekala, jaký nový zdravotní problém mi lékaři oznámí. Prosila jsem Boha, aby Jeníčkovi pomohl, aby začal prospívat. Bůh mlčel a já prožívala denodenně cestu křížovou. Jeden večer jsem měla už všeho dost a proti Bohu jsem se vzbouřila. Ptala jsem se Ho, jestli má radost z toho, jak se trápím – když mi pořád nepomáhá. Také jsem Mu řekla, že o Něm už s lidmi nikdy nepromluvím, dokud neudělá nějaký zázrak s mým dítětem. Proč bych také mluvila, když je Bohem pouze do pohody! Tehdy jsem se vědomě přestala modlit... Dlouho jsem to ale nevydržela. Na druhý den jsem zjistila, že mi vůbec není lépe a že vzpourou proti Bohu nic nezískám. Bylo mi líto, že jsem nedokázala to utrpení přijmout. Vždyť Ježíš za mě trpěl mnohem více. Prosila jsem Ho za odpuštění… Ten den mi kamarádka řekla:“Děláš to špatně! Bůh není automat, do kterého hodíš modlitbu a vypadne vyslyšení. Může mít jiné představy o tvém životě. Důležité je, aby jsi Jeníčka Bohu odevzdala. Tak Mu rozvážeš ruce a On bude moci jednat.“ A já nechtěla. Bála jsem se, že když to udělám, že mi ho Bůh vezme. Nic jiného mi ale nezbývalo. S bolestí v srdci a slzami v očích jsem Pánu upřímně řekla:“Pane, já Ti Jeníčka odevzdávám.“ A… nic hrozného se nestalo! Naopak. Zázrak se konal v mé duši. Vždy, když ke mně Bůh přichází, považuji to za zázrak. V nitru vám „něco“ hoří štěstím a na světě je hned veseleji. Přesto, že problémy s chlapcem trvaly, do mé duše se vrátilo světlo. Hodně mi pomáhaly písničky o Bohu, vesměs chvalozpěvy, které jsem v porodnici často poslouchala a zpívala si. Byly to mé modlitby darované Bohu. Drželo mě to „nad vodou“. Už jsem Bohu nic nevyčítala, nediktovala, co má dělat, neprosila, už jsem vše jen odevzdávala se slovy:“Pane, teď se Ty postarej!“ A Bůh se staral. Do týdne jsem měla svého broučka u sebe na pokoji. Naučil se pít z lahvičky a začal přibírat. Po třech týdnech nás propustili z porodnice domů. Dnes jsou Jeníčkovi téměř tři měsíce a má se k světu. Tímto, co jsem prožila, jsem poznala, že i v trápení může člověk zakoušet radost a pokoj. Věřím, že když budu svůj život a život svého dítěte Bohu stále odevzdávat, tak vše, co se s ním bude dít, bude k našemu dobru a bude mít smysl. Různé strachy a smutky mě provází i nadále. To patří k životu. Ale život žitý s Bohem, tedy v naději, je, navzdory všemu, krásný. Těším se na každé setkání s Bohem a to mi dává sílu. Je velmi osvobozující, když nemusím žít v trvalém strachu z nemoci, ze smrti, z neúspěchu, z nezaměstnanosti…A takovýto život mě opravdu baví žít. Děkuji Bohu za život a zdraví mého chlapečka a také děkuji tímto všem, kdo se za nás modlili (a modlí i nadále). Na závěr chci říct spolu s Pannou Marií:“Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici.“(Lk 1,46-48). Pavla Genzerová, Zlín, květen 2005