Odpustila jsem svému otci

Pavla Genzerová

Před sedmi lety jsem prožila jednu modlitbu za uzdravení (prosila jsem tehdy za uzdravení častých bolestí hlavy a zbavení úzkosti), po níž mi bylo dáno pochopit, že můj problém spočívá v dětství, konkrétně v neuzdraveném vztahu s mým zemřelým tátou.
   Rozhodla jsem se podělit o jednu osobní zkušenost. Vlastně je to svědectví o tom, že i v dnešní době Bůh činí velké zázraky.
   Před sedmi lety jsem prožila jednu modlitbu za uzdravení (prosila jsem tehdy za uzdravení častých bolestí hlavy a zbavení úzkosti), po níž mi bylo dáno pochopit, že můj problém spočívá v dětství, konkrétně v neuzdraveném vztahu s mým zemřelým tátou (zemřel před 16 lety). Do svých 34 let jsem negativní vzpomínky na dětství a dospívání pohřbila v sobě a nikdy jsem se už nechtěla k minulosti vracet a s nikým jsem o tom ani nemluvila. Zdravotní potíže psychosomatického rázu mne ale donutily. Pochopila jsem, že potřebuji tento vztah usmířit, vynést znovu na světlo a uzdravit. Odpuštění je proces, mnohdy těžký, nenastává ze dne na den a já se modlila, aby mi Bůh v tomto pomáhal. A On mne zavedl do terapeutické skupiny, kde jsem se dva roky intenzivně zabývala „terapií smíření“. První rok jsem pracovala hlavně na vztahu s mým tátou.
   Po půlroční terapii jsem přestala mít negativní sny o mém otci a začaly vesměs pozitivní. V té době jsem nemohla vydržet s fotkou mého táty, dívat se na něj, natož mluvit s ním. Měla jsem z něj pořád strach (choval se k nám dětem i k mamince hodně diktátorsky a já se ho bála). Pomáhala mi jenom modlitba, která mě chránila.
   Odpuštění a smíření s tátou jsem si prožila v loni na jaře při Velikonoční vigilii v katolickém kostele. Během bohoslužby (bylo to krátce před křtem přítomných katechumenů, kdy jsme prosili o Ducha sv. a očistu našich duší) jsem uviděla před sebou v lavici pána, který stál zády ke mně a velmi mi připomněl postavou mého tátu. Najednou jsem pocítila k mému vlastnímu otci velkou lásku a touhu odpustit mu vše a konečně náš vztah očistit. Už jsem necítila vůči němu strach, hněv, zlobu, nenávist ani ukřivděnost. Prožívala jsem v tu chvíli hluboký pokoj. Jsem Bohu velmi vděčná za tuto milost, která mi byla dána.
   Několik dní na to jsem měla krásný živý sen o tátovi. Zdálo se mi v noci, že táta přišel k nám na zahradu, kde seděli moji příbuzní a já, a vyzařoval z něj pokoj a radost. Vypadal moc hezky. Byl takový, jakého jsem ho neznala za pozemského života, nebála jsem se ho, naopak jsem ho ráda viděla. Táta obešel celou zahradu a odcházel pryč. Já jsem za ním běžela a volala: „Táto, já jsem ti odpustila!“ Táta se otočil a krásně se na mne podíval, přivřel oči, jakoby říkal: „Já vím, už všechno vím!“ A v tomto gestu mi řekl všechno, nemluvil, ale já jsem všechno pochopila. Cítila jsem radost a mír v duši. Pak na mne mlčky ukázal prstem a dal ruku v pěst a já pochopila, že mi říká: „Držím Ti palce!“ A pak zmizel. Přišlo mi to, jako by se přišel rozloučit, snad konečně mohl odejít k Bohu.
   Před půl rokem mi dal Bůh prožít ještě jednu skutečnost. Stalo se to opět po modlitbě za uzdravení a po svátosti smíření. V jedné knize jsem byla oslovena příběhem muže, který požil podobně těžký vztah se svým otcem. Napadlo mne, po roce a půl, vytáhnout znovu tátovu fotku, abych zjistila, co k němu cítím. Překvapilo mne, že jsem neměla ten strach, vydržela jsem se dívat na jeho fotku a povídat si s ním (napsala jsem mu tehdy desetistránkový dopis, ve kterém jsem se mj. vypsala ze všech negativních emocí, které jsem dlouhá léta v sobě potlačovala). Dokonce jsem byla schopná požádat tátu o požehnání. (Už dříve jsem tátu také prosila o odpuštění za vše, čím jsem ho já zranila.) Pak jsem vložila fotku do Bible, přiložila ji na srdce a objala ji. Představila jsem si při tom, že objímám svého tátu a on objímal mne. A vedle nás stál Ježíš a objal nás oba dva a byl šťastný. Já se též cítila šťastná. Pak jsem viděla sebe, jak mne Ježíš drží v náručí a chová mne jako malé miminko. Bylo mi s Ním moc dobře. Prosila jsem Ježíše, aby mi častěji dával toto prožít, aby se rána, která ještě zůstala v mém srdci, úplně zahojila.
   Chovám teď v srdci velkou radost a pokoj ve vztahu k mému tátovi. Je to hodně osobní věc, ale já toto svědectví píši, abych mohla vzdát veřejně čest a chválu našemu Bohu, protože je velký a činí velké věci.
   Ještě dnes žasnu nad tím, jak velký pozitivní posun nastal v mém vztahu k tátovi. Kdybych to sama neprožila, nevěřila bych, že je to možné. Velmi mne to osvobodilo.
    Chvála tobě, Pane!
                                                                           Pavla Genzerová, leden 2011

Kategorie:

Zobrazeno 13023x

Celkové hodnocení: 3.29

(5 = Nejvíce oslovující)