V sobotu 22.4. jsme v rámci kurzu Alfa měli víkendové setkání na Velehradě a v souvislosti s tím bych se s Vámi ráda podělila o to, co se mi přihodilo. Nebudu psát o velkých duchovních zážitcích, kterých jsme tam jistě prožili všichni hodně, ale budu psát o „obyčejné“ kytce, jak už napovídá nadpis. Abychom to tam měli hezké, vzala jsem s sebou kytku žlutých narcisů. Byla celou dobu na stole v místnosti, kde jsme strávili celý den, a když jsme balili, povídá Ludvík: „Dej tu kytku sestřičkám“. “Ale Vojta má zítra svátek a já jsem ji chtěla pro něho,“ povídám. Ale pak mě to mrzelo a říkám si, však já zítra nějakou kytku Vojtovi koupím. Sestřičky budou mít radost. Tak stojím na chodbě s kytkou a teď nevím, jak sestřičkám kytku doručit, protože mezitím všichni někam zmizeli. A tu najedou přede mnou stojí sestřička Josefa - učiněný anděl. Tak jsem jí kytku s velkou radostí předala a Josefka zářila štěstím stejně jako ta zlatá kytka. Na druhý den, v neděli, hned jak jsem se vzbudila, vzpomněla jsem si na kytku. Ještě mě hřála vzpomínka na krásný Josefčin úsměv a věděla jsem, že jsem udělala dobře. Nejdřív jsem přemýšlela, že pojedu koupit kytku na Hypernovu. Ale pak jsem si uvědomila, že moje milá přítelkyně Jarmilka, která s láskou pečuje o svoji zahrádku, by mně mohla pomoct, a říkala jsem si, že jí co nejdřív zavolám a poprosím, jestli něco na zahrádce nemá. Ještě jsem ani nestačila zatelefonovat, když tu najednou někdo v 7,30 hod. zvoní u našeho domu. Říkám si: „Pane, jestli to bude Jarmilka a nese mi kytku, tak to bude od Tebe.“ Nahlédnu ven z okna a venku opravdu stojí Jarmilka. Byla jsem z toho velmi překvapená. Ale dál vedu svou: „Ale Pane, kde má tu kytku?“ … Tak jsem seběhla dolů za ní a ona mi říká: „Jedeme na osmou na mši k Mořici“. Hned jsem jí prozradila, že na ni od rána myslím a že jsem ji chtěla poprosit, jestli nemá na zahradě nějakou malou kytku pro našeho Vojtíška. A ona mě dovedla k autu, otevřela dveře a tam byl kbelík plný krásných zářivě žlutých narcisů úplně stejných, jako jsem den předtím věnovala sestřičce. Byla jsem v úžase nad tím, co se stalo. A hned jsem si řekla, jak úžasně krásného a nepředstavitelně dobrého Boha máme. Jak nám umí projevit svou lásku, a když se stará o takové „malé“ věci v našem životě, cožpak by se nepostaral o ty skutečně podstatné? Prožili jste také někdy takový dotek Boží Lásky? Řekněte o tom druhým nebo napište o tom. A také nezapomeňme za to našeho Boha stále chválit a děkovat Mu. Alena Dvorská, Kroměříž, duben 2006