Síla společné modlitby
V době operace i dále jsem byla doma a mohla jsem se skutečně celý den věnovat modlitbám růžence. Modlila jsem se také za lékaře a další zdrav.tým, za jejich požehnání. Opravdová úzkost na mě dolehla, až když se maminka ani po šesti hod. nevrátila ze sálu. Nakonec ji přivezli po 7,5 hodinách. Na sále došlo ke komplikacím, k masívnímu krvácení. Sice byla stabilizována, ale pořád ve vážném stavu. Tyto první dny - kvanta erymas, plazem, infúzí, drénů.. já fyzicky vzdálená, ale duchem plně přítomná.
Myslím, že osobní zkušenost s Bohem je nejvěrohodnějším zrcadlem víry. I křesťanské aktivity jsou výmluvné, ale musí to být něco zasahující.
Uvědomuji si, že se v tom také kolikrát plácám a přijímám dary Ducha Sv., Boží milost a přitom osobně do vztahu k Bohu nezasahuji tak láskyplně, vytrvale jako On. Nebo mě často převálcují starosti, i když nemám ve zvyku se moc lidem svěřovat - no každopádně to nebezpečí moci pýchy a egocentrizmu je velké. Bojovat se Zlým v jakékoliv oblasti - začíná to už myšlenkami - je někdy husarský kousek, neboť je hlavně rafinovaný a kolikrát má připravené odpovědi tak logicky zapadající na své místo..
V září se stalo něco, co mnou a mým často neuspořádáným duchovním řádem otřáslo a byla jsem Bohu blíž, než kdykoliv jindy předtím. Moje maminka měla už letilé vážné zdravotní, tristní problémy, za sebou operace, čítající i obě ruce. Pět let chodila od lékaře k lékaři, všichni si ji přehazovali jak horký brambor a nakonec si sama našla erudované odborníky!
Nakonec je našla, asi 130 km daleko od bydliště. Našla nejen je, ale zároveň u nich našla i skutečný zájem o člověka. Spolu s nimi se připravovala na těžkou operaci. Nemohla jsem jet s ní, ale já jako vystudovaná zdravotní sestra jsem si nejvíce uvědomovala závažnost této operace (urostomie) a přemohl mě strach. Tato operace je několikahodinová, tak 5 hodin a zasahuje oblast břišní, tenké střevo až po dolní močové cesty.
Poprosila jsem pár přátel, aby tento můj úmysl - za maminku, operaci - podpořilo také svými modlitbami. Aspoň v den operace a prvních pár dní. Obě babičky v ten den také obětovaly na tento úmysl mši svatou. V době operace i dále jsem byla doma a mohla jsem se skutečně celý den věnovat modlitbám růžence. Modlila jsem se také za lékaře a další zdrav.tým, za jejich požehnání. Opravdová úzkost na mě dolehla, až když se maminka ani po šesti hod. nevrátila ze sálu. Nakonec ji přivezli po 7,5 hodinách. Na sále došlo ke komplikacím, k masívnímu krvácení. Sice byla stabilizována, ale pořád ve vážném stavu. Tyto první dny - kvanta erymas, plazem, infúzí, drénů.. já fyzicky vzdálená, ale duchem plně přítomná.
Zpětně se na to dívám tak, že modlitbou jsem mamince byla daleko více přínosnější. Byla jsem tak moc ráda, že ji vidím - už po pár dnech - a zároveň tak těžké! Když jsem ji viděla, jen tak tak jsem se držela. Myslím, že je potřeba i těch těžkých životních situací, člověka to očišťuje jako ocel, vychovává k dobrému a ačkoliv mé modlitby směřovaly výhradně za maminku, vnímala jsem i něco jiného. Že mění především mě, můj vztah k Bohu. A zároveň mi ty slzy utíral a uklidňoval mě.
Po tak těžké operaci, sami lékaři nemohli uvěřit, jak rychle se dává maminka dohromady, jak začíná organismus pracovat a že poměrně brzy začíná vstávat. Největší šok mě ale teprve čekal. Osobně jsem věděla, že situace byla vážná, ale JAK moc, mi ukázala až závěrečná zpráva, kde stálo: Pravděpodobná ztráta krvi - 4,5 l (!!). Až později jsem se i já od maminky dozvěděla, že pan primář se třásl ještě na vizitě a řekl, že se jim podařil najít zdroj krvácení na poslední chvíli..
DÍKY BOHU ZA NAVRÁCENÍ MAMINKY ZPÁTKY DO ŽIVOTA! Nechci to podávat ve smyslu obchodnické rovnice modlící se x Bůh. On není manažer, ani obchodník a neznamená to, že musí nutně vyslyšet naše modlitby, nebo je vyslyší, ale třeba jinak. Pro mě osobně to bylo hlavně o velké pokoře a o důvěře k Bohu (Všechnu naději jsem složil v Hospodina, Žalm 40, 1). O FIAT, který pronesla Panna Maria.
Doma jsme řešili pak různé problémy se stomií. Zjistila jsem, že i já jsem se musela psychicky srovnávat a že i mě ta situace svým způsobem natrvalo poznamenala. A doslovně mi došlo, jak se pacienti v nemocnicích cítí, že to zdaleka není jen o tom, když jim tu něco uřežou, tam "ufiknou" (říkám to tak záměrně, kvůli uvědomění si, jak často jsou problémy pacientů bagatelizovány) vyjmou, zašijí, nebo takové ty výroky "však to má dnes každý třetí", "jsou i horší věci".
Určitě mě tato zkušenost vedla i k lepšímu vcítění se do druhých lidí a je to vlastně přenesený zážitek, který skrze maminku formoval další kroky ve víře. Maminka už bude doživotně zdravotně omezená, ale dnes žije daleko plnohodnotnější život, než celých 5 let předtím. Všechno snášela daleko lépe, než její dcera.
A taky chci říct, že každý dostal své dary. To nebyl Bůh, kdo operoval, ale byl přítomen u operace duchovně, může požehnat tomuto dílu. Nerada bych zlehčovala činy člověka. Bylo vidět, že celý operační tým je pečlivě připraven a to přitom nepředpokládali, že nastanou takové komplikace u mojí maminky. Předtím stejnou operaci provedli u paní, která byla po ozařování nádoru a tím ozařováním měla střeva tak oslabené, že ty komplikace operační a pooperační byly značné a dalo se to předpokládat, ale u maminky tomu nic nenasvědčovalo. Ovšem vše bylo připraveno, jako by to nastat mělo - a to u každého pacienta.
Když chceme dávat z lásky, dobrovolně, protože CHCEME, tak nepočítáme, tzn.že nečekáme (ani to neděláme kvůli tomu), že se "nám to vrátí zpět", ale ono se to dobro násobí a zase dobro dalších si najde zase nás a mě došly takové souvislosti, až mě z toho mrazilo (konkrétně teď myslím u maminky). Ona je ve svém nitru velmi lidská, humánně zaměřená a trápilo ji, že nemůže pomoct lidem, jak by si představovala a tak přemýšlela. Dokud ji nepřišli na onemocnění štítné žlázy, revma apod., byla 10 let dobrovolnou dárkyní krve, navíc se vzácnou krev.skupinou A1B, mající jen 5% lidí. Po letech přišla komplikovaná operace a krev (od devítí dárců) jí zachránila život..
Vždyť ani Bůh nemůže bez nás nic udělat. Dal nám svobodu, klíč zevnitř dveří (nikoliv zvenku), takže i veškeré budování vztahu, růst ve víře chápu jako SPOLUPRÁCI. Proto to chci vyzvednout, neměli bychom zapomínat i na tu člověčí, lidskou složku. Možná díky většímu uvědomění budeme moci se více přiblížit i k našemu bližnímu. A kdo je náš bližní? Přece všichni.
Protože často čtu a slyším: Bůh mi pomohl, to On udělal - ano, to je pravda, ale položili jste si otázku, nakolik jsme si sobě oporou, kdo nám pomohl? A proč se ten dotyčný člověk ocitl tam, kde jsme to nejvíce potřebovali? A přitom to mohl být úplně neznámý člověk pro nás. Určitě ho Bůh poslal do cesty...Určitě každý máme tuto zkušenost. Přeji nám všem, ať si i v této obtížné době nenecháváme do duše servírovat jed po kapkách, a přes tlak společnosti, že dnes už téměř nic nemá smysl, důvěřovali Bohu a stavěli na Jeho základech.
K.Ďuricová, březen 2009
Kategorie:
Zobrazeno 17239x