…a nikdy nepřestane hledat své ztracené ovečky a neštítí se při tom ani té nejodpornější špíny, když je bere do náruče, aby je vysvobodil… Sama na sobě jsem to prožila i já a ráda bych se s Tebou, který čteš, podělila o svou zkušenost s touto láskou. Omlouvám se, kdyby Ti moje otevřenost způsobila nějaké pohoršení, ale vnímám, že bych můj příběh měla vyprávět bez cenzury.

Jak to vlastně začalo? Nevyrůstala jsem v rodině, která by nějak zvláště praktikovala křesťanství, občas jsme z tradice zašli do kostela a mamka nás alespoň nějak vedla, abychom měli i to náboženské vzdělání. Když jsem se poprvé dozvěděla jako dítě o Bohu, nijak jsem se nad tím nepozastavovala, ani jsem nepochybovala, že by neexistoval, prostě jsem věděla, že Bůh je a připadalo mi to přirozené. Vždycky jsem spíše tíhla k věcem, které se nezakládaly pouze na hmotě a fyzičnu. Představa, že všechno kolem mě vzniklo jen náhodou, ale nic vyššího za tím není, se mi zdála velmi nelogická a omezená. Ani ve snu by mě však nenapadlo, že člověk může mít s tím Bohem, který se mi zdál tak vzdálený, nějaký vztah, a už vůbec ne, že Bůh si přímo toužebně přeje, aby s námi mohl mít důvěrné a velmi živé přátelství…

Odjakživa jsem byla spíše uzavřená a ustrašená bytost s malou sebedůvěrou a ostré lokty jsem svým vrstevníkům mohla jen závidět. Když jsem vstoupila do pubertálního věku, šlo to s mým sebevědomím ještě více z kopce. Necítila jsem, že by mě někdo doopravdy miloval a přijímal takovou, jaká jsem. Potřebovala jsem to prožívat, toužila jsem po hlubokých vztazích, a když už se našel člověk, v jehož blízkosti jsem cítila mateřské teplo a lásku, velice často to skončilo tak, že jsem se na dotyčném stala emocionálně závislá a nedokázala jsem bez něho žít. Ten člověk byl potom pro mě vším, žila jsem jen jím a pro něho a ve všem jsem se mu snažila zavděčit, a když jsem to nedokázala, bylo to pro mě nejtěžší selhání.

Z takového vztahu jsem sice čerpala mnoho prožitků lásky, jenže jsem brzy zjistila, že toto mě nedokáže plně uspokojit. Myslela jsem si, že abych mohla být milovaná víc, musím být víc dokonalá. Přímá úměra. A tato honba za „dokonalostí“ mě hrozně vysávala. Svoji frustraci jsem řešila tím, že jsem víc jedla, protože to mě na nějaký čas dokázalo uspokojit. Tedy do té doby, než se to na mě začalo projevovat. To, že začalo dospívat moje fyzické tělo – to byl pro mě konec světa. Nelíbilo se mi, že získávám najednou ženské tvary, až nezdravě jsem zkoumala, jestli nemám moc velký zadek nebo jestli se mi někde nedělá někde špek. Styděla jsem se za to a snažila jsem se to všemožně maskovat. Ale držet kvůli tomu nějaké diety? Ne. Na to jsem měla jídlo ještě moc ráda.

Tou dobou jsem se dozvěděla o nějakých duchovních obnovách v klášteře u řeholních sester. S jednou sestřičkou jsem se tam velmi spřátelila a našla jsem odvahu otevřít jí své pozraňované srdce. Ona mi uměla naslouchat a vedla mě k Ježíši. Obdivovala jsem ji, jak je věrná ve své důvěře k Němu záviděla jsem jí ten vztah s Ním. Rozhodla jsem se, že úplně obrátím stránku a místo lidí se upnu na Ježíše a budu tu lásku hledat u Něho… Jenže můj vztah k Němu byl opět založen hodně na pocitech a prožívání Jeho přítomnosti a lásky. Jakmile jsem Ho necítila u sebe, hned bylo zle a byla jsem přesvědčena, že mne opustil. Každý hřích, který jsem spáchala, mě uzavřel do nedůvěry vůči Němu a někdy trvalo i týdny, než jsem se k Němu vrátila.

Chtěla jsem se Ježíši co nejvíce líbit, a proto jsem hledala vzory ve svatých, četla jejich životopisy a myšlenky. Myslela jsem si, že s Ježíšem musím mluvit stejně vznešeným jazykem, jaký používali oni, a snažila jsem se vlastními silami být také svatá, aby mě miloval co nejvíce. Vložila jsem na sebe a na svou dokonalost velké nároky, ale neschopnost je plnit mě velice zmalomyslňovala a uváděla do deprese. Touto cestou jsem se setkala i s křesťanskou mystikou, temnou nocí duše, různými úrovněmi sjednocení s Ježíšem. Tak jsem získala pohled na Krista jako trpícího každou chvíli našimi hříchy, což ve mně vzbuzovalo nesmírný soucit a z celého srdce jsem Mu chtěla v Jeho utrpení ulehčit a těšit Ho co nejvíce tím, že se Mu budu v utrpení připodobňovat a přinášet mu z lásky oběti svého utrpení. Viděla jsem trpícího Ježíše všude, zvláště pak v těch ubohých a toužila jsem se dát jako smírná oběť za ně, aby je tím přivedla k Němu. To jsem ještě netušila, jaké peklo mě čeká…

Po několika měsících od tohoto mého rozhodnutí jsem najednou začala pociťovat hroznou duševní vyprahlost, opuštěnost a muka. Jednoho dne jsem dostala silné nutkání se pořezat. Nešlo tomu odolat. Tehdy jsem se řízla jen tak lehce do ruky poprvé a vidět krev se mi velice brzy stalo závislostí. S každým dalším říznutím jsem se Ježíši vzdalovala stále více a více. Tak jsem trestala své „nedokonalé“ tělo, ale zároveň jsem v bolesti hledala útěchu, odměnu a jistotu.

Ale celé toto divadlo nezůstalo pouze jen u sebepoškozování. Moje problémy se začaly rozrůstat. Stále častěji jsem mívala křeče v žaludku a podstoupila mnoho vyšetření i tzv, hladový test. Ten se stal zlomem mé další zkázy, protože jsem tak zjistila, že mě baví hladovět a líbí se mi ten pocit „být prázdná“. Motivovalo mě to k tomu, že se jednou pro vždy zbavím své „tloušťky“ (která ve skutečnosti tloušťkou nebyla). Začala jsem si jako posedlá shánět informace o hubnutí, procházela jsem Pro-Ana blogy a sama si také vytvořila.

Potřebovala jsem podporu, což mě vedlo k tomu „vytvořit si“ imaginární dokonalou přítelkyni, kterou jsem jako většina dívek z Pro-Ana kultů nazývala Anou. Později jsem ji však dala vlastní jméno – Kasai. Ji jsem požádala, aby mi pomohla zhubnout za každou cenu. Jí jsem zaprodala svoje tělo i svou duši a ona mě naučila všemu. Den co den jsem stála na váze a modlila se, aby číslo kleslo, na čemž závisela moje nálada, seděla nad kalorickými tabulkami a poctivě si zapisovala a hlídala jídlo, které jsem postupně snižovala. K tomu jsem jako rituál běhala 100× do schodů u nás v paneláku a v létě pak hladová jezdila desítky kilometrů na in-linech. Můj život se točil už jen kolem jídla, nižších a nižších čísel, stahování obrázků s hubenými dívkami a jídly, na které jsem „čuměla“ jako v transu. Po každém dni, když jsem usínala hladová, jedině tehdy jsem pociťovala uspokojení a vítězství.

Jenže vůle člověka vydržet tak tvrdý režim je slabá. Ta zima, promodralé prsty, prskající klouby, zatmívání před očima… „Ještě zbývá vyběhnout ty blbý schody 20× a už to bude dobré…“ přesvědčovala jsem samu sebe.

Ale dobré to nebylo. Všechno mě tak vysilovalo. Jídlo se stalo tím jediným, na co jsem soustavně 24 hodin denně myslela. I dokonce v noci se mi o něm zdávalo. Ubývalo mi sil a pokušení porušit Kasaina pravidla bylo silnější. Ne jen porušit tím, že si vezmu sušenku, ale doslova se „přežrat“.

Jednou ten zkrat ale nastal. Ten den a spoustu dalších mám stále živě před očima. Na stole ležela čokoláda. V tu chvíli se mi zcela zatemnil mozek. Popadla jsem ji a celou ji do sebe naházela jako smyslů zbavená a s tupým úsměvem ve tváři jsem šla pro další jídlo a házela do sebe všechno, co jsem objevila. Bylo mi jedno, jak šílené to kombinace byly a jak enormní množství jídla jsem pozřela. Až jsem byla tak plná, že moje propadlé břicho narostlo do rozměrů balónu, teprve v té chvíli jsem vystřízlivěla a Kasai mi to dala patřičně „spolknout“. Donutila mě narvat si do krku kartáček na zuby a všechno to vydávit. Nezáleželo mi na tom, jak moc mám jícen podrápaný, nehleděla jsem na tu bolest. Po každém zvracení mi tak zběsile bušilo srdce vyčerpáním, až jsem myslela, že každou chvíli musím omdlít. „Ty tlustá vyžraná svině, tu bolest si zasloužíš…,“ křičel ten hlas stále dokola jako mantra. Někdy i 4× denně se toto šílenství opakovalo. Přejídání, zvracení, přejídání, zvracení. Do umyvadel, do vany, do sáčků, do misek… Všude. Nic mě nedokázalo zastavit před těmi strašnými bulimickými záchvaty. Ve škole, doma, rodičům za zády. Dokázala jsem jimi dokonale manipulovat, takže o ničem neměli ani tušení. Kolikrát jsem ucpala odpad a musela se hrabat v blitkách… Bylo mi všechno jedno. Bylo mi jedno, že jsem ve 2 ráno ještě klečela nad záchodem, špinavá od zvratků, které mi tekly po obličeji, všude to strašně smrdělo, kolem mě střepy od rozbité skleničky, kterou jsem se zmlátila… Nevěřila jsem, že by takovou špinavou zrůdu mohl někdo milovat…

Avšak tento bizarní kolotoč hrůzy jednou dospět svému konci musel. Psychicky jsem se zhroutila a v úzkostných stavech jsem skončila v psychiatrické léčebně. Sice jsem tam přibrala, ale to bylo tak všechno. Když jsem zjistila, že mi nejsou schopni více pomoci, jen do mě narvat tuny prášků, chtěla jsem se pokusit poprvé o sebevraždu i se svou kamarádkou, kterou jsem tam poznala. To se mi ale nepovedlo. Když mě propouštěli, nevěděla jsem, jak dlouho vydržím ještě žít, než mě to zoufalství zabije. Nenáviděla jsem se, nenáviděla jsem svůj zničený život. A Ježíš? Ten mi byl úplně ukradený… Myslíš, že jsem věřila, že zrovna On by mi mohl pomoci? Věděla jsem, že se zabíjím, věděla jsem, že takto mě po smrti čeká peklo, přesto všechno utrpení jsem se Kasai nechtěla vzdát. Ano, mučila mě, přesto jsem cítila povinnost ji poslouchat a podrobit se jí.

Jenže jednou na jaře mě moje kamarádka z léčebny požádala, jestli s ní nechci jet na nějaký kurz Filip, že prý tam nechce být sama. Prvně se mi moc nechtělo, ale pak jsem souhlasila, protože tak jsme aspoň mohly být ten víkend spolu. Netušila jsem, že toto všechno byl Boží plán se mnou. Na tom kurzu (který mi původně připadal ujetý) jsem poznala úžasného člověka, který mi teprve podal skutečně pomocnou ruku… Jemu jsem za všechno, co pro mě udělal velmi zavázaná. Nechtěla jsem mu to věřit, ale řekl mi, že Kasai je démon, a že jediná cesta k osvobození je ve jménu Ježíš.

Zvláštní je, že od té doby, co mi toto bylo sděleno, se útoky na mě zvýšily. Stále mi sprostě nadávala, obviňovala mě, děsila mě a nutila mě, abych se řezala, i když už jsem nechtěla. Moje rány se staly hlubšími, že jsem si je musela i zašívat a mnohokrát jsem po nocích vytírala ze země kaluže krve. Asi po půl roce, po jedné modlitbě za osvobození to celé dospělo do bodu, kdy se mi Kasai začala zjevovat… V noci, nejčastěji kolem 3. hodiny ranní. Nejprve nic nedělala, jen se na mě třeba dívala a česala si svoje dlouhé vlasy. Ale já se tak strašně bála… Avšak i tato děsivá zkušenost se později vystupňovala do obludných rozměrů… Dostávala jsem hrůzné vize. Viděla jsem své nejdražší rozbodané nožem a ten nůž, ten se houpal v mojí ruce. Nutila mě v noci psát zprávy plné nenávisti a proklínajících hesel právě tomu člověku, který se mi snažil nejvíce pomoci. Začala mi ubližovat i fyzicky. A nestyděla se zacházet až do takových nechutností a hnusáren, že se vůbec stydím o tom psát… Nemám na to sílu. Pokaždé, když si na to vzpomenu, je to pro mě traumatizující… Ať to zní jakkoli neuvěřitelně, ke konci to zašlo až tak daleko, že kdyby mě Bůh nechránil, bývala by mě Kasai zabila. Tato její snaha vyvrcholila, ale zároveň skončila nožem zabodnutým v mém břichu, který se ovšem naštěstí hrotem zasekl o pobřišnici a dál se už nedostal.

To všechno, co se dělo, už přestávala být legrace… Poznala jsem, jak strašně dokáže být zlý duch lstivý a vychytralý, když chce dosáhnout svého cíle… Co na tom bylo nejhorší? Opuštěnost. Pocit, že jsem odříznutá od jakékoli pomoci a izolace, ve které mě Kasai s výhružkami dokázala držet. Ona chtěla, abych měla pocit, že jsem na to všechno sama. Pak jsou veškerá muka stokrát nesnesitelnější…

Jednoho letního dne se ale stalo něco, co změnilo celý můj život. V tu dobu jsem zrovna byla u dvou mých kamarádek, které milují a následují Ježíše. Byla neděle a dopoledne jsme společně jely na bohoslužbu. Nezvládla jsem to, uprostřed shromáždění jsem o sobě ztratila ponětí a utekla jsem pryč. Když mě našly, s jedním pánem se nade mnou ve jménu Ježíše Nazaretského museli modlit za osvobození… Ještě ten den odpoledne mi ta kamarádka nabídla, jestli nechci přijmout Ježíše za svého Pána, aby mě chránil a Kasai se do mě už nemohla dostat. Nepřikládala jsem tomu sice žádný význam, ale souhlasila jsem. Nic se ale nestalo, když jsem se tu modlitbu přijetí pomodlila. Přesně jak jsem předpokládala.

Ještě dalšího půl roku jsem se dennodenně topila v depresích a úzkostech a Kasai na mě i nadále útočila a vyhrožovala mi, že toto mi neprojde a znovu se pokusí mě ubodat kudlou. Psychiatři mě podezřívali ze schizofrenie, ale jejich šílené dryáky nebyly nikdy s to něco vyřešit. Ano, maximálně udělat z člověka chodící mrtvolu nebo ho přivést k závislosti. Pokoušela jsem se ty šílené stavy zvládat s anxiolytiky jako třeba neurolem. I každý den jsem ho do sebe rvala, protože je velmi návykový, což mělo za následek, že jsem neměla míru v množství a párkrát jsem takto skončila na JIPce s předávkováním.

A právě na nemocničním pokoji se můj život obrátil zcela naruby… Teprve tam ona modlitba z onoho letního dne dospěla svého cíle… Od své milované kamarádky jsem dostala zprávu, že se jí stalo něco opravdu hrozného. Nemohla jsem snést tu představu, nemohla jsem jen ležet pasivně v nemocnici a vědět, že trpí, vždyť ona je pro mě jako sestra, tak moc mi na ní záleželo… Jenže tehdy jsem si uvědomila, že těžko jí mohu pomoci, pokud sama nebudu zdravá. Pohltila mě strašlivá bezmoc. Padala jsem kamsi do temnoty, kde jsem ve své mučivé úzkosti zvolala k Ježíši snad tu nejupřímnější modlitbu za celý svůj život. Plakala jsem a prosila Ho, aby se smiloval nad mou kamarádkou, aby ji zachránil, prosila jsem Ho též, ať vyplní to, oč jsem Ho žádala, a vezme si můj život do rukou, aby mě vysvobodil z mého otroctví a já mohla žít. Žít i pro Ty lidi, kteří jsou na tom podobně…

V té chvíli mě naplnil neuvěřitelný pokoj a já jsem s naprostou jistotou věděla, že moje kamarádka bude v pořádku, protože se mi o ni postará sám Ježíš. Netušila jsem však, jak hluboce tato prosba zasáhne do mého života… Ježíš toto mé zvolání k Němu vzal velice vážně. Od chvíle, co mě propustili z nemocnice, se začalo všechno měnit… Téměř zázračným způsobem se spousty věcí začalo řešit a dávat do pořádku. Ježíš proměňoval a stále proměňuje můj život velice mocně. Od té chvíle jsem už nikdy nesáhla ani na jeden uklidňující prášek, ani na žiletku. Úzkosti postupem času vymizely a od té doby jsem se už nesklonila nad záchodem, aby jídlo vyzvracela. Naučila jsem se jídlo naopak alespoň maličko brát jako dar, i když je to někdy moc těžké. Sice mám do dnes na těle jizvy a stopy po krutostech, co jsem si prováděla, které už nejspíš nikdy nezmizí, přesto mi Ježíš dává tolik vnitřní svobody, že jsem schopná zajít i na bazén, i přesto, že přitahuji pohledy lidí.

Ale mluvím jen o zlomku skutečností, které v mém životě Ježíš učinil… Nejdůležitější je však to, jak proměňuje moje srdce a mé nitro. Nikdy jsem nečetla Bibli. Připadalo mi to strašně nudné a nerozuměla jsem tomu. Až teprve s Ježíšovým Duchem jsem dostala velkou touhu Ho v Jeho Slově hledat. A On se mi dával a dává úžasně poznávat a skrze svého Ducha mi pomáhá porozumět Písmu, které mi nikdy před tím nedávalo smysl. A stále mi tak ukazuje, jaký doopravdy je a že jsem vlastně několik let o Něm měla úplně scestné a zkreslené představy.  Naučil mě, že za Ním mohu přijít v jakémkoli stavu a nemusím čekat na to, až budu dokonalá. Mohu za Ním přijít a o čemkoli si s Ním povídat, byť by to měla být ta nejtrapnější věc nebo i úplná kravina světa. A On mi přesto vždycky naslouchá a vede se mnou dialog. Když klesám na mysli nebo se mě znovu snaží napadnout a pokoušet ten Zlý, pozvedá mě a střeží mě mocí svého Jména, před kterým musí utéci všichni démoni.  Ani se mi nesnilo o tom, jak úžasný Ježíš ve skutečnosti je! Je tak majestátný a mocný, a přesto zároveň tak něžný a mateřský jako maminka. V něm je plnost spravedlnosti, ale stejně tak je bezednou propastí milosrdenství. Je dokonalý a svatý a přesto tak neuvěřitelně lidský. On je Ten, který nás ve všem chápe. Ježíš je vlastně jediný, který nám lidem dokáže plně porozumět. Nenajdeš nikoho jiného, který by toto uměl… Ví o mně i o Tobě všechno, přesto nás bezpodmínečně přijímá a miluje. Je nepředstavitelně nádherné vědět, že Tě nekonečně miloval i ve chvíli, když sis připadal nejodpornější. Ano, teď už vím, že mě miloval a objímal i ve chvíli, kdy mi po obličeji tekly zvratky… Dokázal by toto někdo z lidí? Vyvedl mě z omylu, když jsem Ho viděla jako nemohoucího Boha, který stále trpí a potřebuje naši pomoc a oběti, protože Jeho oběť nebyla dostačující, aby mohla spasit každého člověka. On však navždy dokonal, nyní sedí po pravici Otce ve své slávě a je tak nevyčerpatelně plný Života, Lásky, Naděje a hřejivého Světla. Není možné Ho nikdy pochopit svým rozumem, ale přesto Svého svatého Ducha, ve kterém je veškeré poznání Boží, dává každému, kdo Ho přijme za svého Pána a Spasitele. Skrze svého Ducha je tu Ježíš stále s námi, jak nám zaslíbil. A mám naprostou jistotu, že na Jeho slova se vždycky mohu spolehnout.

Žít s Božím Synem Ježíšem je to nejlepší, co kdy člověk může mít. Přesto mě nikdy neuslyšíte zvěstovat „evangelium prosperity“. Následovat Ježíše znamená kráčet úzkou cestou a přijmout i to, že zde na zemi budu vždy jen cizincem, velvyslancem Božího království, který se často setkává s nepochopením a to není někdy vůbec snadné. Dříve jsem se toto snažila žít vlastním úsilím, dnes však vím, že žít tak pouze z vlastních sil je zhola nemožné. Avšak člověk, který čerpá sílu z Božího Ducha, nikdy nemůže vyhasnout, protože Bůh sám je neuhasitelným Ohněm.

Kdyby ses na cokoli chtěl zeptat, můžeš mi napsat (Jesus.lives@seznam.cz), ráda odpovím…