Odmala mě zajímalo vše tajemné a také jsem hledala smysl života. Od jedné kamarádky jsem dostala knihu o józe, a ta mě velice zaujala. Nejprve jsem jógu začala cvičit, a k té fyzické stránce se potom připojila i ta duchovní, protože ke cvičení neodmyslitelně patří i jógová filozofie. Četla jsem spousty knih, které se zabývaly jógovou filozofií, i různých hinduistických spisů a knih od českých mystiků, a naprosto mě to uchvátilo. Zpočátku jsem byla spokojená. Po tělesné stránce mi to dělalo opravdu dobře - jógové cvičení totiž formuje postavu, klouby jsou pohyblivější a svaly tvárnější. Jezdila jsem na různá jógová soustředění, kde jsem si našla spoustu přátel. Také jógová filozofie mě zpočátku naplňovala. Myslela jsem si, že mi dává odpovědi na otázky ohledně smyslu života, a také mi to přišlo hodně dobré v tom, že jsem na sobě mohla pracovat. Říkala jsem si, že to bude cesta k sebezdokonalování, seberealizaci. To se mi nejvíce líbilo na východní filozofii vůbec: že člověk může sám na sobě pracovat a sám prostě dojít k osvícení a stát se bohem. Později jsem ale na sobě začala pozorovat psychické změny, které jsou, řekla bych, docela negativní. Měla jsem na sebe více požadavků, snažila jsem se na sobě více pracovat a zříkat se i různých potěšení, které jsou naprosto normální. Navíc jsem viděla, že mi jóga nepomáhá být lepší v těch důležitých vlastnostech. Prostě se mi nedařilo nepomlouvat, nelhat nebo prostě nebýt zlá. Také jsem si všimla, že lidé kolem mne, kteří se prohlašovali za jógíny, se nechovají jako jógíni, ale jako každý normální člověk, který má své hříšky a své chyby. Žili si v luxusu a někteří byli opravdu zlí a snažili se lidem škodit. Začala jsem mít pocit, že si prostě na něco hrajeme. Na vysoké škole jsem se setkala s křesťanskými spolužačkami a jezdila jsem s nimi na sportovní akce, kde jsem se dozvídala o Ježíši Kristu. Už tehdy mě okouzlovalo, že Ježíš byl milující. Dýchalo to na mě takovou skutečnou láskou, kterou jsem necítila ani u hinduistických učitelů. Musela jsem si přiznat, že je jedinečný. Byl to pro mě největší z guruů. Hodně mě ale zlobil Ježíšův výrok: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." To mi nedávalo spát. Hodně mi to vadilo, a zároveň to pro mne nějakým způsobem představovalo výzvu. Musela jsem konfrontovat to, co říkají východní spisy nebo mystikové, s tím, co říká Bible, a viděla jsem, že východní filozofie nebo ostatní náboženství jsou spíše v tom, že se člověk snaží něco udělat sám, ale křesťanství je v tom, že Bůh sestupuje k člověku. On je ten, kdo může člověka proměnit. Od té doby, co jsem prostřednictvím Ježíše poznala osobní a živý vztah s Bohem, už mě jógová filozofie neláká. Je to totiž strašný bič, takový stres a neustálý dril: prostě musím ještě udělat tohle, abych mohla být ještě více čistá, musím ještě na tenhleten stupínek pokročit, abych se mohla Bohu nějakým způsobem přiblížit. Teď vím, že stačí Bohu důvěřovat a toužit po proměně. Je to naprostá svoboda, a řekla bych i taková pohoda, i když to neznamená, že už všechny starosti odpadnou a všechno je lehké. Ale i v těch těžkých chvílích dokáže Ježíš člověka podržet a nést. Dal mi vše, co jsem s takovým úsilím a marně hledala na cestě jógy. Karin Adámková, prosinec 2006