Jak začít…před malou chvílí jsem se vrátila z kurzu Filip, na který jsem se přihlásila asi před dvěma měsíci a nyní jsem jej navštívila. Důvodem, proč jsem se vlastně přihlásila, bylo to, že jsem sice byla „věřící křesťan“, ale stále mi něco chybělo…Nikdy jsem nezažila Boží přítomnost, nebo jsem ji nedokázala rozpoznat…

 

Jsem vcelku komplikovaný člověk, mám řadu zranění na duši, takže jsem byla tak trochu zatvrzelá proti jakémukoliv Božímu působení, i když jsem hodně toužila zažít Jeho přítomnost, stále se mi to nedařilo.

 

Pocházím z věřící (leč nepraktikující) rodiny, takže jediné, co se v naší rodině považovalo za projev křesťanství, byly nedělní mše svaté. K víře se mě snažila vést babička, která mě naučila základy víry a modliteb. Do náboženství jsem chodila do deváté třídy. Po odchodu na střední školu se moje víra nijak neprohlubovala, pravidelné nedělní mše svaté, ráno či večer rychlá modlitbička (hlavně v případě potřeby) a to bylo vše. Pak si babička přála, abych přijala svátost biřmování, což bylo jedno z nejhezčích období v mém vztahu k Pánu. Hlavně přípravy na přijetí byly opravdu výborné. Po svátosti jsem ale odešla na internát, kde jsem se od víry velmi vzdálila. Takže jsem žila opět jen o těch nedělích…a to ještě jen tak tak.. Nejdůležitější mi připadalo studium a škola, lidem jsem moc nevěřila ani Ježíši. Po tom, co jsem dokončila bakalářské zkoušky, jsem začala pracovat v zaměstnání a čím dál víc mi připadalo, že mi v životě něco chybí..(nemluvě o problematickém navazování kontaktu s lidmi opačného pohlaví). Věděla jsem, že chci posunout vztah s Ježíšem někam jinam, snažila jsem se číst různé články, knihy o tom, jak zažít Boží přítomnost, jak žít s vírou..ale pořád se mi to nedařilo…už jsem přestávala doufat a říkala jsem si, že to asi pro mě není..pak jsem potkala partu výborných lidí, kteří byli nadšení pro Krista…prostě uměli se bavit, užívat života, radovat se z Něj, ale žili ve spojení s Pánem..úplně mě to oslovilo…chtěla jsem taky..ale nešlo to.       V té době už jsem nějakou dobu věděla o kurzu Filip, ale pořád mi chyběla odvaha. Byla jsem plná pochybností..mám nemám…tak jsem napsala sestře, zda by se mnou nešla (ona je ještě větší introvert než já..), no, byla to opravdu otázka na pováženou (popravdě by mě ani nenapadlo, že by jela), ale k mému překvapení kývla..tak jsem rychle podala přihlášky a uběhlo pár týdnů a už jsme jely. Po cestě mě opět přepadaly pochybnosti a nebýt sestry, tak bych tam asi nedojela. Napadalo mě, má to vůbec cenu? Setkám se s Pánem..atd..

 

Po příjezdu a ubytování nastávalo seznámení (které obyčejně těžce nesu), ale vše bylo výborné. Všichni byli strašně moc přátelští, bezvadná atmosféra.. Akorát mě celý pátek a sobotu přepadaly pochybnosti, zda to je k něčemu..samozřejmě, dozvídám se zajímavé věci, člověk se krásně pomodlí, zazpívá, ale pořád se uvnitř mě neudála žádná změna..prostě prázdné srdce..nic..to mě nesmírně trápilo..viděla jsem ty lidi kolem, plné světla, naděje a radosti a já pořád nic…přiznám se, byly chvíle, kdy jsem se na Pána i zlobila a často mi bylo do pláče, proč Pán nic neudělá, vždyť se tak snažím…někdy jsem se měla chuť sbalit a jít pryč..Pak přišla neděle, to jsem si říkala, že je má poslední naděje, jinak mám smůlu a nevím, kam už půjdu Pána hledat…bylo dopoledne a při společné modlitbě jsem Pána pocítila..byl to tak krásný pocit..a já mu nevěřila..nevěřila jsem, že přijde..to ne On, Pán mě nezradí, ale já jsem ta malověrná…po tom, co jsem byla tak nešťastná se moje srdce naplnilo pokojem a pak radostí..po cestě domů jsem se pořád usmívala a usmívám a je mi krásně. Vím, že to není vše, na každém vztahu je nutné pracovat, ale budu se snažit, On za to stojí!

 

Díky Pánu za kurz Filip a za všechny, kdo se na něm podílejí..

 

Ať Vám Pán žehná a dál Vás vede..Děkuji.

 

Bc. Marie Zavadilová, březen 2009