Abych pravdu řekla, k víře jsem se dostala ani nevím jak. Odjakživa žiju v naprosto nekřesťanském prostředí, všichni lidé naopak víru odsuzují. I já - k tomu se přiznám - jsem se dříve smála, když mi kamarádka, která byla jediná v mém okolí věřící, říkala o Bohu apod. A před zhruba dvěma lety jsem se na ni šla jednou podívat do kostela, protože zpívala při tzv. dětských mších, tj. s hrou na kytaru a zpěvem z Hosan (to jsou zpěvníky křesťanských písní). Ale nejdřív bych chtěla začít psát o časech dávno minulých, tj. když mi bylo tak o sedm, osm let míň. Tehdy jsem se s rodinou přestěhovala z města na asi nejmenší vesnici v ČR, kde jsem se postupně seznamovala s tamnějšími obyvateli. Mezi nimi byla i jedna holčička, které v té době bylo asi sedm let. Nevím proč, ale prostě jsme si padly do oka (a to je mezi námi sedm let věkový rozdíl) a začaly jsme spolu kamarádit. Samozřejmě byli všichni proti, protože zatímco já jsem už koukala po klukách, ona si stále ještě hrála s panenkami. Nakonec to však dopadlo tak, že jsme si naše přátelství uhájily. Já jsem se o ni naprosto nezištně starala, když byla nemocná, zaplňovala jsem její volný čas a když měla třebas zlomenou ruku, krmila jsem ji, učila ji a oblékala. Postupně se z nás staly kamarádky za život a smrt. Jen jsem nechápala její víru v Boha, ke které jí vedla její babička. Nic jsem jí nevěřila a smála se jí za to a občas ji považovala fakt za blázna. Moje mamka říká, že jsem ke kostelu byla přivedena prostřednictvím této kamarádky jako odměnou za to, jak jsem se o ni od malička starala, naprosto nezištně. Ona se mi tím vlastně odvděčila. Zhruba před dvěma lety jsem se na ni šla podívat na již zmíněnou mši, kde tedy zpívala. Prostě jen tak, kvůli písničkám. Pak jsem tam zašla za pár týdnů znova a pak jsem se tam začala objevovat častěji a častěji. Moje kamarádka však dorostla a nastal čas, aby si vybrala střední školu. Odešla do Prahy studovat a já jsem najednou zůstala sama. Moje mamka mě považovala za blázna stejně jako kdysi já ji a říkala, že do kostela stejně přestanu chodit, protože tam má kamarádka už nebude moct chodit. V tom se však zmýlila. Když kamarádka poprvé na mši chyběla, prostě jsem improvizovala a zpívání jsem vzala prostě za ni. (na kytaru hraje a zpívá s ní jeden chlápek). On hrál (já jsem na žádný nástroj nehrála) a já jsem začala prostě zpívat. A od té doby jsme se začali pravidelně scházet a cvičili na mše, abychom nemuseli již improvizovat. Minulý rok nastala i doba, kdy jsem šla kolem hudebnin a prostě si "z fleku" koupila kytaru. Neuměla jsem jedinou notu, jediný akord. Na internetu jsem si tedy vyjela tři základní akordy a doma se je pilně cvičila. Ostatní akordy jsem se naučila prostřednictvím Hosany, kde jich hodně je. Nyní hraju při mších na kytaru jako hlavní, zpívám hlavní sóla a navíc jsem se ještě podle hudebního sluchu naučila hrát dokonce i na foukací harmoniku, která je rovněž součástí středečních mší. Před rokem se ve mně cosi zlomilo a já jsem zjistila, že do kostela nechodím jen pro písničky a kulturní vyžití. Šlo o něco naprosto jiného a já jsem to pojmenovala "Víra." Začala jsem intenzivně věřit v Boha a pociťuju něco, co dřív nikdy. Naprosté naplnění - ale jiné, prostě takové to duševní. Každý říká, že jsem se hodně změnila, jak v chování, tak i v názorech. Do kostela už nechodím jen ve středu, nýbrž i v neděli (a to každou), a také v pátek. Zkrátka jakmile mám trochu času a je právě nějaká mše, jsem tam. Lidé mě už znají a obdivují mne, že i přesto, že musím na každou mši dojíždět 8,5 km tam a 8,5 km zpět, objevuji se takřka na každé, kterou mohu vzhledem k mé pracovní době stihnout. Před měsícem jsem byla přijata do "Katechumenátu" a dostala jsem Bibli, Nový zákon, ve kterém si čtu. Stejně jako jsem se naučila naprosto sama hrát na kytaru (s tím mi nepomáhal vůbec nikdo), tak jsem se stejným způsobem naučila i modlitby, často si je předříkávám o samotě, aby mě nemohl vůbec nikdo slyšet. Mnohokrát se mi stalo, že jsem se ve snech setkala s Ježíšem, s panenkou Marií a dokonce mi chtěli něco naznačit, říct. Jednou jsem se Panenky Marie dokonce i dotkla a povídala jsem si s ní, dívala se jí z pár centimetrů do obličeje. Zdály se mi i prorocké sny, kdy jsem věděla, že někdo zemře či se mu něco stane. V jednom snu se dokonce vyskytli i andělé, kteří mne vyloženě zachránili od pekla. Jinak, abych dodala, nyní je mi 22 let. Mám nejlepšího kamaráda, který je taky hodně moc věřící a protože se kdysi rozvedl, a tím takřka ztratil chuť do života, začal v Boha věřit nejintenzivněji, co to vůbec jde. Mluvil s ním Anděl a řekl mu přesně, co má udělat apod. On je právě tím, kdo mi pomáhá ve víře snad nejvíc. Kamarádka mne k ní přivedla, ale tenhle kluk mi v ní pomáhá. Petra Zárubová, Spytovice u Přelouče, listopad 2003