Tak jsem si sesedla, řekněme s Františkem, který byl plný bezmoci a bolestí. Má hlad a nemá na oběd, má bolesti a nemá pojízdné kolo. V čase půstu jsem měla nutkání mu pomoci. A tak jsem spontánně vytáhla z peněženky "pajsku" a dala mu ji. Ale protože stravenka stála 58 korun, celkem bezostyšně si řekl ještě o osm korun. "Ale to máš ten desátek, který máš odevzdat", navrhla jsem. Za chvíli přišel spokojený, že už má i těch 8 korun. Dal si řízek. O půstu. Loučili jsme se. František si opět stýskal. Co říct ? " Víš co ? Neřeš to. Ježíš řekl: nedělejte si starost o zítřek, dnešek má dost svého trápení." Rozešli jsme se. Na pozítřek jsme se potkali na ulici. On na novém kole, rozzářený a volající: "Ježíš mě miluje! Včera mě potkala známá a nabídla mi své nové kolo, které už dlouho neužitečně stojí ve sklepě. A ještě mne potkala kuchařka z fary, že mi dá dvě pečená kuřata, která má v mražáku. Jak já se najedl! Ježíš mě má rád, já jsem tak šťastný!" A já také. Jeden moudrý člověk řekl: "Hledajíce štěstí druhých, nacházíme své vlastní." Amen.