Moje osobní svědectví
Natáhla ruku, že ji uchopím a přesně na tom místě se objevil sloup silného světla tak silného, že jsem se strašně lekla, nechala žehličku žehličkou a utíkala ven, kde ještě večeřeli rodiče a ptali se mne, proč jsem tak vyplašená a co se stalo. Tak jsem jim řekla, že to přeci museli vidět, že okno mám tím směrem, kde seděli. Nic prý neviděli a tatínek se rozplakal.
Velice bych chtěla vám napsat mou cestu za Ježíšem. Předem se omlouvám za chyby, které asi udělám.
Ač jsem zde od roku 1958, přeci jen mi pravopis teď dělá starosti. Pocházím z Bulharska, ale jsem z menšiny Turků, které tam žijí. Mí rodiče byly též hluboce věřící, tudíž jsem vyrůstala mezi lidmi věřícími. Naše víra však byla velice přísná. Tatínek nás nikdy nenutil. Také já jsem věřila, že Bůh existuje, ale nechtěla jsem rozmnožit řady věřících. Ráda jsem zpívala, chodila do kina, oblékala jsem se moderně, a to se neslučovalo s naší vírou. Můj nejstarší bráška vstoupil do víry a pak odešel pryč. Protože i když se kázalo, že jsme si všichni rovni, tak když se stalo, že některý chlapec Bulhar se zamiloval do Turkyně, tak se vždy našel nějaký důvod, který byl proti tomu a tak bráška odešel.
Ale vraťme se zpět. Byla jsem rok doma, když mi bylo 18 let. Maminka mi zemřela, a tatínek se po roce oženil s jinou paní, která byla též věřící a byla velice hodná. Jmenovala se Radka. Poznala jsem ji, až když jsem se vrátila domů. To se psal rok 1966-67. Měli jsme domek s letní částí a dělil velkou zahradu na dvě části před domem a za domem. Letní část se používala v létě, když bylo horko a protože jsme měli vinice, tak jsme sedávali a stolovali pod nimi. Můj pokojíček měl okno do zahrady, vzadu a tudíž bylo z okna vidět i na posezení pod vinicemi. Pokoj, kde spali rodiče, měl okno do přední zahrady a před mým pokojem. Píšu to proto, že to vše má významnou roli v mém svědectví. Jednou jsem večer ulehla ve svém pokojíčku, usnula a měla zvláštní sen. Bloudila jsem lesem a chtěla se dostat ven, kde byla vidět krásná louka plná květin ozářená sluncem, ale já místo abych šla a vyhnula se stromům, tak jsem se hlavou do nich vždy uhodila, chtěla jsem se vyhnout a znovu jsem narazila hlavou do stromu. Vzbudila jsem se a utíkala a vzbudila tatínka a řekla jsem mu, co se mi zdálo. On mi řekl, že je to duchovní sen a znamená, že Bůh mě upozorňuje, že sice chci jít správným směrem, ale bloudím a pak narážím na překážky. Že mám se vzpamatovat a jít tam odkud jsem sešla z jeho cesty. Já však jsem se nechtěla vzdát svobodného (podle mně) života a tak jsem to prostě ignorovala. Druhou noc jsem měla znovu sen, že jsem večer seděla vzadu v zahradě a hleděla na hvězdy, kterých bylo spousta na nebi, poslouchala cvrčky v trávě a bylo mi velice dobře. Najednou však se hvězdy začali srocovat do chumlu a změnily na bílá oblaka lidských tvarů a pomalu klesala k zemi. Nevím, proč jsem letěla domů a křičela na tatínka: přišel Soudný den a na prahu jsem se zarazila, jelikož tam stála doposud zády ke mně vysoká postava člověka. Když se otočil ke mně, tak nikdy tak krásného člověka jsem neviděla. Jeho tvář vyzařovala všeobjímající lásku. Oči byly tak milostivé prostě, že se to nedá vypsat Jen mě pohladil po hlavě, řekl pojďme, a já šla. Znovu jsem vzbudila tatínka, byla jsem velice rozrušená a vše jsem mu vypověděla. On řekl, zda ještě stále pochybuji, že mě chce Bůh pozvat, abych ho následovala. Neodpověděla jsem a šla jsem si lehnout. Druhý den jsem chtěla jít s kamarádkou do kina a tak jsem si chtěla přežehlit šaty. Šla jsem do svého pokoje, kde jsem na stolku u okna měla postavenou žehličku. Natáhla ruku, že ji uchopím a přesně na tom místě se objevil sloup silného světla tak silného, že jsem se strašně lekla, nechala žehličku žehličkou a utíkala ven, kde ještě večeřeli rodiče a ptali se mne, proč jsem tak vyplašená a co se stalo. Tak jsem jim řekla, že to přeci museli vidět, že okno mám tím směrem, kde seděli. Nic prý neviděli a tatínek se rozplakal. Já jsem však stejně šla do kina. V pátek mi sdělili, že pojedou do jednoho horského městečka na shromáždění, jestli nechci s nimi jet, že tam uvěřila holčina také Turkyně asi tak stejně stará jako já, že bychom si možná rozuměli a že budou u nich spát. Nechtěla jsem. Maminka odjela do okresního města koupit lístky na autobus, že přespí u příbuzných a počká na tatínka na autobusovém nádraží. V sobotu, když se tatínek vrátil z práce, šel se oholit umýt a pak obléci. Zase se mně ptal, zda nechci jet. Řekla jsem, že ne, ale pak jsem se rozhodla, že tedy pojedu. Byla jsem zvědavá na tu holčinu. Musela jsem rychle obléknout a utíkat na autobus, ale ten nám ujel. Řekla jsem tatínkovi „co teď“ a on na to řekl „neboj se, pokud Bůh má nějaký plán, tak vše půjde hladce“. Jen to dořekl, projížděl naším městečkem dálkový autobus. Nikomu by nezastavil, tatínek mávl a on zastavil. Zeptal se ho, jestli jedou přes okresní město a jestli by nás vzal. Řekl, že ano, a ani nechtěl zaplatit za cestu. Po příjezdu jsem si uvědomila, že nemám lístek. Tatínek na to, že všechno bude a vedle nás vyvolával nějaký chlapec, jestli někdo nechce lístek do Trojanu, to je to městečko kam jsme směřovali. Koupili ho a jeli. Na autobusovém nádraží čekala holčina, s kterou jsme šli k nim, povečeřeli a šli na večerní shromáždění. Tam po přečtení slova Božího se pokleklo k modlitbě, a poněvadž mi to bylo nepříjemné vyčnívat mezi ostatními, tak jsem poklekla též. Vše jsem znala jak probíhá a tak jak se to dělá, že nový věřící musí se modlit dvěma slovy pokřti mně a odpusť. Tak jsem to opakovala a nudila jsem se. Ani jsem neměla zavřené oči. Koukala kolem sebe na lidi a najednou jsem ucítila obrovskou sílu, která mě obklopila a já v tu chvíli jsem se cítila jako ta nejposlednější z posledních. Začala jsem plakat a nevěděla proč, chtěla jsem přestat a nemohla jsem. Chtěla jsem vstát a nemohla. Všichni již ukončili modlitbu a já slyšela přestaň tady dělat lidem divadlo a vstaň a nebreč. Satanáš měl snahu mě vytrhnout a já se snažila přestat plakat, ale nešlo to, cítila jsem tu obrovskou sílu, která mě obepínala a já nemohla vstát. Všichni, když viděli že nevstávám, tak pochopili co se asi děje a poklekli a modlili se dál, až po nějaké době jsem ucítila, jak se ta síla zvedla a já mohla povstat a přestala jsem plakat. Nevěděla jsem co se to se mnou děje. Všichni mě podávali ruce a vítali mě mezi sebe. Náš pastor chtěl, abychom se modlili, aby mě Bůh pokřtil Duchem svatým. Museli jsme jít do vedlejší místnosti, kde jsem měla pokleknout a modlit se k Bohu aby mě pokřtil Duchem svatým. Jen jsme poklekli a začali se modlit tak jsem začala mluvit jinými některými neznámými jazyky, někdy čistou němčinou, angličtinou no prostě všechny možné i neznámé pro mně jazyky. Musím zde říci, že když jsem to vídala a slýchala u lidí, u kterých jsem věděla, že neumí ani číst ani psát a přesto při působení ducha svatého jsem slyšela jak tito lidé mluvili čistou třeba angličtinou nebo španělštinou, moc jsem tomu nevěřila. Ale teď, když jsem to sama pocítila, tak jsem byla úplně zaskočená a nevěděla jsem co si o tom mám myslet. Pak se konala modlitba o tom kdo má zamísit těsto na chléb na večeři Páně musí to být dvě ženy, které musí být v této chvíli oproštěny od hříchu a byla to holčina, u které jsme měli přespat a ještě jedna paní. Po večeři Páně jsem měla si vzít i křest vodou a to se mělo uskutečnit v řece. Bylo to v záři a my museli jít přes celé město kde protékala řeka. Tam jsme museli se převléknout do bílých košil a jít s pastorem do vody, kde vás ponoří pod vodu a když přes vás přejde voda jste vyzvednuti. Mohu říci, že po zvednutí z vody mi připadal svět úplně jiný, hvězdy svítily jasněji, vše bylo zahaleno namodralým třepotavým světlem, přišlo mi jako bych se dostala do pohádky. Byla to pro mne veliká změna, kterou jsem nemohla pořád pojmout a dlouho jsem byla zamlklá a nechápala, že jsem to jít do víry pořád odkládala, až budu po padesátce. Ale Bůh věděl, že to tak bylo pro můj další život nutné.
Kategorie:
Zobrazeno 12159x