Mnohokrát jsem slyšel, že mám dát Boha na první místo ve svém životě. Byl jsem přesvědčen, že to dělám, ale nyní mohu říci, že skutečnost byla jiná. Pokud mé snažení v životě bylo opřeno o vlastní síly, zkušenosti, výhry, ale i prohry, pak to vypovídalo o tom, kolik místa bylo pro Boha v mém životě. Ale jak jsem přišel k tomu, abych Boha dal ZCELA na první místo v mém životě? Bylo to po poznání a přijetí Boží lásky. Při jednom setkání věřících jsem slyšel příběh o otcovské lásce. Ten mi pomohl k tomu, abych si uvědomil hloubku a velikost Boží lásky. Byl tak silný, že i při mnohonásobném opakování se jeho vliv vždy projeví fyzicky na mém těle. Jak se lidově říká mám i dnes z toho „husí kůži“. Jisté je, že nyní mi nedělá problém při ranním vstávání odevzdat se Bohu, zvát ho do každé situace, tak, aby mu patřil celý den. Mnohokrát se mi potvrdilo, že s vědomím této odevzdanosti se řeší lépe těžké situace, které prožívá snad každý. Uvědomuji si, že to, co působí na mě, nemusí stejně působit na jiné. A je to dobře. Každý jsme přece originál. Pán má pro každého připraveno takové vylití Boží lásky, jaké nejsme schopni v plnosti pochopit, ale přijmout ho může každý. A nyní ten příběh o otcovské lásce, který jsem slyšel: Zločinec, který si odpykával dlouholetý trest ve vězení přemýšlel o své budoucnosti. Blížila se totiž doba, kdy ho propustí a on se musel rozhodnout, co bude dále v životě dělat. Říkal si: mám dvě možnosti – buď se vrátím k původnímu způsobu života, ale v tom případě musím počítat s tím, že se zase vrátím do vězení nebo napíšu svému otci a požádám ho, zda bych se mohl vrátit k němu. Rozhodl se pro druhou možnost. Napsal dopis otci, ve kterém ho požádal o maličkost, aby připevnil na větev stromu, který před lety rostl u nádraží, malou žlutou stužku. To bude pro něj znamením, že ho otec přijímá do svého domu. Nadešel den, ve kterém byl propuštěn z vězení. V rozjetém vlaku se mu začaly v hlavě honit myšlenky o tom, jak bude nádraží vypadat, jestli vlak nepojede příliš rychle, zda tam je ještě ten strom a zda si všimne stuhy na stromě. Byl z toho tak nervózní, že nechtěl vidět to, co ho čekalo. Poprosil proto jednoho spolucestujícího, aby se z okna podíval až se přiblíží nádraží a onen strom. Napětí ve vagónu bylo velké a na otázku: „Je tam ta stužka na stromě?“ Se mu dostalo odpovědi: „Tam žádná stužka na stromě není … Tam je celý strom omotán žlutou stuhou!“ To udělal jeho otec, aby syn malou stužku na stromě nepřehlédl. František Valer (45)