Ráno 1.července 1976 je mladá dívka Anneliese nalezena mrtvá na svém lůžku. Její potlučené tělo, poraněný obličej a vytlučené zuby svědčí o strašném utrpení, které předcházelo její smrti. Anneliese Michel – je pravé jméno dívky, o jejímž tragickém osudu vypráví film s názvem The Exorcism of Emil Rose, v Čechách uvedený pod názvem ,,V moci ďábla". Scénář filmu byl napsán podle knihy The Exorcism of Anneliese Michel. V této knize byl příběh Anneliese odborně zdokumetován profesorkou Felicitas D. Goodmanovou, kulturní antropoložkou a religionistkou. Anneliese byla jednou ze čtyř dcer manželů Michelových, dobrých a zbožných lidí, kteří žili v německém Klingenbergu. Do češtiny lze Klingenberg přeložit jako,,zvonící hora" a stejně jako se zvuk zvonů rozléhá široko daleko, příběh Anneliese se stal všeobecně známým, jako by se tento smutný i hrůzyplný pravdivý příběh, na který nelze zapomenout, zvonící horou Klingenberg rozléhal do celého světa. Anneliese byla přátelská dívka a dobře se učila. Cosi zvláštního se začalo dít až krátce před 16. narozeninami, na podzim roku 1968. Podle svědectví jedné z Anneliesiných spolužaček se Anneliese nemohla po prožití hrůzyplné noci hýbat, cítila se stažená nějakou obrovskou silou, která jí nedovolovala dýchat ani si přivolat si pomoc. Téměř o rok později se tato situace znovu opakovala. Návštěva lékaře a podrobné neurologické vyšetření neodhalily žádné onemocnění. Pro zlepšení svého zdraví byla Anneliese poslána do sanatoria. Dívky které se s ní vídaly, popisovaly, že její modré oči zčernaly, změnily se její ruce se a zachvacovaly jí podivné křeče. Anneliese ztratila jeden školní rok. Potom její potíže ustaly. Anneliese pokračovala úspěšně ve studiích. Složila maturitu a byla přijata ke studiu na vysoké pedagogické škole. V době studia na vysoké škole, začíná mít Anneliese opět potíže. Stěžuje si mamince, že v jejím pokoji něco šramotí. Ostatní z rodiny však nic neslyší, a tak je Anneliese vyšetřena odborným lékařem. Lékař žádné poškození Anneliesina sluchu neshledal. Zanedlouho začínají slyšet ťukání pod podlahou, šramocení ve skříni i ostatní členové rodiny. Při jedné rodinné modlitbě před soškou Panny Marie se Anneliesina tvář začala různě křivit a z jejích očí sršela děsivá nenávist. Anneliese si v té době stěžovala svému duchovnímu důvěrníkovi a budoucímu exorcistovi P. Arnoldu Renzovi ,,To je takový děs, že si myslíte, že jste už v pekle, jste tak opuštěný, jako nikdo tady na světě…Představuji si pak, otče Arnolde, že takhle bylo na Olivové hoře Ježíši, jen ještě nepředstavitelně hůř, protože On na sebe přece vzal hříchy celého světa" Anneliese se snaží těžké chvíle překonat a žít běžným životem. S úspěchem studuje, je přátelská, zamiluje se. Její chlapec Petr o jejích potížích ví a věří, že se najde lékař, který jí pomůže. Petr Anneliese neopustil do konce jejího života i když – jak sám vzpomíná – se na něj Anneliese dívala s pohledem plným nenávisti a řičela zvířecím rykem. Rodiče hledají pomoc pro Anneliese u mnoha lékařů, žádný však nedokáže Anneliese pomoci. Rodiče i otec Arnold prosí o pomoc znalce z duchovní oblasti, odborníky na posedlost. Jeden z těchto znalců si poznamenal následující slova:,, Anneliese byla milá dívka a pocházela z hluboce náboženského domu. Stěžovala si: ,,Cítím, že nemám vlastní ´já´. Pak řekla, že čas od času vidí ďábelské obličeje, které nebyla schopna blíže popsat. V určitých časových odstupech od sebe hrubě odhazovala posvěcené předměty. V místnostech kolem sebe šířila zápach spáleniny a hnoje. Jak plynuly měsíce, chování Anneliese bylo stále obludnější: skákala po zdech, pila z podlahy svoji moč, dávala hlavu do klozetové mísy, škrábala a kousala stěny a přitom si vyrážela zuby, nahá se válela po štěrku nebo se namáčela ve vodě. Měla neuvěřitelnou fyzickou sílu: když jí chtěla sestra chytit, mrštila s ní o zem jako s hračkou. Téměř nespala a když ulehla, vypadala jako mrtvá. Kvůli napětí krčních svalů nemohla dívka a pít a často ani dýchat. Náhle se uklidňovala a vracela do rovnováhy, několik hodin se modlila, učila se a hrála na klavír. Manželé Michelovi ve své bezradnosti napsali dopis biskupovi s prosbou o exorcismus jejich dcery. Duchovní, kteří navštěvovali jejich dům, neměli pochybnosti, že se jedná o posedlost.Radil jim i P. Adolf Rodewyk SJ, který již během druhé světové války uděloval exorcismus jedné ošetřovatelce v nemocnici. Během mnoha let práce s touto problematikou analyzoval stovky případů posedlých lidí. Osobní kontakt s Anneliese v jejím vlastním domě ho přesvědčil, že jde právě o tu nejhorší posedlost. Wurzburský biskup Josef Stangl pověřil provedením exoprcismu kněze Arnolda Renzce, kterému při exorcismu pomáhal P. Ernest Alt. Zápisky P. Arnolda Renzce z prvního exorcismu dávají určitou představu o boji, který začal: „Nejsilněji Anneliese reaguje či démoni reagují na svěcenou vodu. Anneliese začíná výt a zmítat se. Drží ji tři muži: pan Hein, Petr a její otec. Anneliese se snaží kousat nalevo i napravo, kope nohama směrem ke mně. Občas vyje, zvlášť u svěcené vody. Opakuje: "Skončete s tím h…“ ty za… kněžoure, ty špinavá s…! Kleteb a nadávek je mnohem víc, odpusťme si je však." Na výslovné Anneliesino dovolení nahrává otec Arnold průběh exorcismu na magnetofon. Když kněz za doprovodu Anneliesiných nejbližších přikazuje démonům, aby opustili tělo trápené dívky, používá přitom slova, která předepsiuje tzv. Rituale romanum, nebo vzývá svatá jména, rozléhá se nepopsatelný křik, vrčení a skřeky.Se strašlivým vztekem a odporem odpovídali démoni duchovním na otázky. Exorcisté během exorcismu hovořili se šesti démony, kteří se označovali jako Kain, Nero, Jidáš, Lucifer, Hitler a farář Fleischmann (kněz z blízké vsi žijící v 16. století, který porušil celibát). Otec Arnold v jednu chvíli chtěl zanotovat mariánskou píseň, ale nemohl, protože Anneliese vybuchla v šílený a dosud neslyšený ryk. Ďábel se dávil, jako by měl okamžitě vyzvracet vnitřnosti a křičel: „Ona přichází! Ona přichází! Velká paní!“ Když profesorka Goodmanová slyšela tento úryvek z magnetofonového pásku, zažila šok. Jako poznámku ve své knize zapsala: „To, co je slyšet, je tak děsivé a tak sugestivní, že jsem musela vypnout magnetofon, abych se uklidnila a překonala mdloby, které jsem ovládla jen stěží". Části těchto zvukových nahrávek z průběhu exorcismu jsou součástí dokumentárních filmů natočených Polskou televizí a německou Helge Cramer Filmproduktion, zde je shlédnout na www.youtube.com – stačí zde zadat klíčové slovo Anneliese Michel. Exorcismus z 30. prosince 1975 začal stejně jako mnohé jiné. Otec Arnold se zeptal kolik je démonů v těle Anneliese. Démoni počítali do šesti. Pak se zeptal na jména démonů. Démoni vyjmenovali svá jména. Kain, Nero, Lucifer, Jidáš, Hitler, Fleishman. Potom se otec Arnold ptal:,,Jak se jmenuješ?" Démon odpověděl jsem Kain, jsem prokletý, protože jsem zabil bratra. Jsem Lucifer, jsem prokletý, protože nechci sloužit Bohu, chci sám panovat, přesto, že jsem jen stvoření. Každý z démonů nakonec s odporem řekl: Zdrávas Maria milostiplná. Když démoni již dále nemohli snášet modlitby a chtěli opustit tělo Anneliese, tu se naráz rozlehl jejich křik: „Chceme vyjít, ale nemůžeme, protože On to nedovoluje!" Otec Arnold i otec Ernest byli velmi udiveni, že Bůh nedovolil démonům opustit tělo Anneliese. Jaký je Boží záměr s těmito událostmi? Pokud se nyní vrátíme do doby, před tímto exorcismem nalezneme mnohé odpovědi na tuto otázku.V říjnu 1975 Anneliesin stav, již nebyl příliš dobrý. Byla zesláblá a chůze ji velmi namáhala. Její přítel Petr ji dovedl do parku a tam se Anneliese zjevila Panna Marie. Panna Marie Anneliese sdělila: ,,Mému srdci působí velké utrpení, že v tomto čase mnoho duší odchází do pekla. Je třeba učinit oběť za kněze, za mládež. Chtěla bys učinit pokání za tyto duše, aby tolik lidí netrpělo v pekle? " Anneliese, byla po tomto zjevní náhle plna energie a překvapené mamince ukazovala, že může tančit a běhat. Když však maminka vyslechla co se přihodilo, zesmutněla, poznala, že její dceru čeká nelehké rozhodnutí. Anneliese tři dny klečela před křížem a modlila se, aby mohla odpovědět Panně Marii na její těžkou otázku. Po třech dnech řekla mamince:,,Maminko, když nepřijmu pokání za duše, mnoho těch duší přijde do pekla a já budu cítit vinu. Maminka i Anneliese byli velmi smutné, obě již pocítily tíhu přetěžkého kříže a kříž se měl stát ještě těžším, těžkým až k smrti. Anneliese si ve své dobrotě a lásce vybrala tu nejtěžší cestu. Teprve smrt přinesla konečné osvobození. „Den před smrtí," vzpomíná otec Arnold, řekla: Prosím o rozhřešení! To bylo její poslední slovo, které mi řekla." O půlnoci duchovní démonům přikázal, aby se utišili a dovolili dívce usnout. Anneliese si lehla a klidně usnula, aby se už nikdy neprobudila. Zemřela vyčerpáním. Po několika letech Dr. Theo Weber-Arma prostudoval lékařské zprávy a objevil fakta, která byla zamlčena v hlavním procesu s exorcisty. Z odhalení tohoto švýcarského odborníka vyplývá, že Anneliese Michel se třikrát podrobila vyšetření EEG. Pokaždé u ní byla vyloučena epilepsie, přesto však jí byly mnoho let podávány mimo jiné zentropil a tegretol, antiepileptické léky s vedlejšími účinky, které ničí organismus. Lékař nepochybuje, že vysoká koncentrace těchto medikamentů a jejich mnohaleté užívání musely jednou Anneliesin organismus dovést k vyčerpání a smrti. Za chybnou diagnózu i léčení měli, podle jeho názoru, zodpovědnost konkrétní lékaři, ale nebyli k ní nikdy povoláni. Proč byla Anneliese Michel posedlá zlými duchy? Posedlost se týká člověka, který se otevřel působení satana satanistickými pakty, praktikováním magie, spiritismu, bioenergoterapií či jinými formami okultismu. U Anneliese nebylo možné najít ani stopy něčeho takového. S prodlužující se modlitbou nad dívkou a tajemného odporu zlých duchů došel otec Arnold k následujícímu závěru: „Zdá se mi být odůvodněné, že se zde jedná o případ posedlosti jako zástupného pokání. V různých rozhovorech, které jsem s ní v té době měl, mi dávala na srozuměnou, že znovu bude hodně těžko. Strašně se toho bála a byla proto smutná. Ale myslela, že to musí přijít. V případě posedlosti jako pokání je úloha exorcisty velmi namáhavá, poněvadž vůbec není snadné pochopit smysl pokání. Jediná útěcha, jakou člověk jako nezasvěcená osoba má, je to, že hrozným utrpením je zachráněno mnoho duší." Nebyla interpretace tohoto druhu projevem bezmocnosti kněze v boji se zlým duchem? Proč soudil, že Anneliese trpěla ona ďábelská muka nikoliv pro vlastní hříchy, ale pro cizí? Tyto pochybnosti by byly odůvodněné, kdyby po sobě dívka nebyla zanechala osobní poznámky a nahrávky toho, co sdělila svému duchovnímu vůdci. Z těchto dokumentů vyplývá, že Anneliese si jasně a zřetelně uvědomovala to, že její strašlivý zápas se silami zla a všechno utrpení a pokoření z toho plynoucí pomáhá druhým lidem dosáhnout spásy. Ano, zdá se to divné a nepochopitelné dnešnímu člověku, vychovanému v individualis­tickém duchu. Je však možné svádět duchovní boj se satanem za druhého člověka a pro jeho dobro? Od samého počátku – od zápasu a vítězství Krista na kříži – křesťanství odpovídá, že ano. Spolu s jediným Spasitelem a díky Jeho jedinému vítězství nad satanem vedeme duchovní boj s neviditelným světem padlých andělů: osobních bytostí, inteligentních, zcela zlých a nepřátelských Bohu i člověku. Nezávisle na protestech lidí s údajně „dobrými úmysly" patří tato pravda integrálně do věrouky a hlásání katolické církve od dob prvních apoštolů. Bohužel je fakt, že v době, ve které Anneliese Michel žila, dokonce i někteří katoličtí teologové otevřeně hlásali jiné názory, než je učení církve. To, že někteří teologové zredukovali démonickou posedlost na čistě přirozené duševní poruchy, přispělo ve velké míře k odmítnutí exorcistické praxe. V Německu řadu let nebyli oficiálně ustanovení kněží exorcisté. Naproti tomu zájem o okultismus v rozmanitých podobách včetně satanismu se tam rozšiřoval… Proč by Anneliesino hrozné utrpení mělo pomoci jiným ke spáse? Protože tato nepochopená dívka, kterou považovali za duševně nemocnou, měla účast na utrpení samotného Ježíše (srov. Kol 1,24). Výlučně pro toto sjednocení s Ukřižovaným mělo její utrpení spásonosný charakter: spásonosný nejen pro ni samu, ale i pro druhé lidi. Co víc: sám Kristus v ní přece trpěl – takový je totiž význam stigmat, které u Anneliese viděla řada lidí. Díky hlubokému vztahu s Ježíšem získává spásonosný rozměr i to, jak několik démonů bylo drženo na uzdě v jejím těle: jedná se totiž o vítězný boj nad ďáblem v církvi, jež je Kristovým mystickým tělem. A když v jednom údu církve dochází k překonání nepřátel spásy, mají z toho užitek i ostatní údy, jako je tomu u živého organismu. Toto obzvlášť obtížné povolání provázejí také mimořádné milosti, které Anneliese od Spasitele dostala. A sice obdržela od Něho poučení, se kterým – k lepšímu rozlišování jejích satanských nápadů – seznámila svého duchovního vůdce. U data 24. října 1975 zapsala následující Ježíšova slova: „Tvé utrpení, tvůj smutek a nedostatek útěchy mi slouží k tomu, abych zachránil duše.