Jmenuji se Pavel Šupol, momentálně studuji teologickou fakultu v Olomouci, kde se současně připravuji na službu kněze. K víře jsem byl vychován od dětství. Když jsem měl jeden rok, moje máma s námi zůstala sama. To se měl narodit ještě nejmladší bratr. Dostala se do situace, kdy v podstatě zůstala na ulici. Tu pomohli její sourozenci a my mohli vyrůst sice ve skromných podmínkách, ale ve svém malém domečku, který jí pomohli sehnat. Když se teď zpětně s mamkou díváme na to, jak mohla tohle vše zvládnout, tak sama mluví o tom, že jí pomohla víra v Boha. Jako dítě jsem to nevnímal, ale teď jako dospělý vidím, kde čerpala sílu zvládnout dvě, byť podřadná zaměstnání, abychom měli co jíst, do čeho se obléct, mohli studovat aj. K tomu všemu jsem museli samozřejmě přiložit ruku k dílu, takže jsem díky tomu mohl dělat uklízeče, kotelníka. Později, když jsem se po vyučení a maturitě dostal na Fakultu stavební VUT v Brně, se k těmto profesím přidala ještě zkušenost zemědělce, opraváře, malíře, poklízel jsem dobytek... To vše jsem zakusil, neboť jsem si musel vydělat na studia. Jsem za všechny takto strávené prázdniny vděčný. Rozumím tomu, co to je vydělat si na sebe a hlavně vím, že umím vzít třeba i šroubovák do ruky a podívat se, proč něco zlobí. Už na základní škole nás jeden kněz vedl k tomu, abychom se již teď modlili za své budoucí povolání. To jsem pochopil po svém a modlil jsem se jen za svou ženu a děti. Dnes vím, že je lepší modlit se za poznání toho, kde mě Bůh chce mít, a ne kde chci být já. S hledáním mé budoucí ženy jsem prošel několika vztahy. Ten poslední byl nejintenzivnější a nejdelší, byli jsem spolu dva roky a z toho jsme již rok byli zasnoubení. Prožíval jsem krásné okamžiky – miloval jsem naplno a byl milován. Bůh v této době byl sice v našem životě, ale jen tradičně. Sice jsem působil ve farnosti i trochu aktivně, ale cítil jsem, že mnohdy mám Boha jen jako svou berličku, o kterou se opřu jen v době krize, ale jindy na něj rychle zapomínám. Před koncem druhého ročníku na vysoké jsme začali podnikat, abychom si pomohli k naší naplánované budoucnosti. Podnikali jsem spolu s mým kamarádem ze školy a já netušil, co mi to do života přinese. Nastoupil jsem první den do třetího ročníku a hned jsem jel do nemocnice, kde pracovala má přítelkyně. Z jejího chování mi bylo jasné, že něco není v pořádku. Do toho mi volal ten kamarád a říkal, že si musíme promluvit. Sešli jsme se všichni tři a má předtucha se naplnila. Má přítelkyně mi sdělila, že se zamilovala do něj a teď se rozhoduje, s kým zůstane. Já jsem jí nebránil a s těžkým srdcem ze mě vypadlo, že právě proto, že ji mám rád a chci, aby byla šťastná, tak jsem ochoten respektovat její rozhodnutí. Svému kamarádovi jsem řekl, že mu odpouštím. Ale věděl jsem, že to v tomto okamžiku byla jen slova. Zranění bylo příliš velké. Měli jsem jeden den do další schůzky. Rozhodl jsem se jít do kostela a tam se modlit k Bohu, aby mi pomohl v této situaci. Napadaly mě různé a někdy i hrůzné řešení. Řekl jsem Bohu, že si uvědomuji, jak jsem jej mnohdy poslal na druhou kolej a myslel jsem na něj jen v okamžicích, kdy mi bylo zle. Ale že bych chtěl, aby to od této chvíle bylo jinak. Taky jsem prosil, aby mi pomohl unést rozhodnutí mé přítelkyně, jestli se rozhodne pro život beze mě a abych uměl skutečně odpustit mému kamarádovi. Byl jsem v kostele ještě večer, než jsme se měli sejít. Tu jsem dostal velký dar vnitřního uzdravení. Byl to okamžik, kdy jsem věděl, že to zranění, které jsem prožil včera, je pryč a já skutečně odpustil. Nic ve mně nebylo, dokonce jsem byl schopen podat svému kamarádovi ruku a s přítelkyní se pár dní nato v objetí a slzách s poslední pusou na rozloučenou rozejít. Zní to pro mě zpětně jako pohádka, ale tohle byl okamžik, který Bůh využil, abych se k Němu obrátil celým svým životem. Cítil jsem Ho bytostně blízko, když mi bylo nejhůř. Od tohoto okamžiku jsem se již nemodlil jen za ženu, ale už za poznání toho, kde mě chce Bůh mít. Tak občas přišla myšlenka na kněžství. Jak rychle přišla, stejně rychle jsem ji odehnal. Neustále jsem se s Bohem hádal, proč bych zrovna já měl pomýšlet i o cestě kněžství, ať se podívá, jaký jsem a jak jsem žil. Tohle trvalo tři roky. Přestože jsem nakonec nastoupil na studia teologie, pořád jsem si myslel, že tam dlouho nevydržím a odejdu. V semináři jsem už pátý rok a od prvního probuzení zde všechny tyto pochybnosti zmizely. Objevil jsem pokoj, který mi dává jistotu, že jsem na místě, kde mám být. Ke spolupráci s Rádiem7 jsem se dostal úplně nezamyšleně. Zajímám se o křesťanské kapely a chtěl jsem začít dělat mezi mladými besedy, kde bych mluvil o životě těchto umělců a pouštěl bych klipy s českými titulky. Pozn. V současné době se Pavel věnuje také videoprezentacím, ve kterých mladým lidem povídá nejen o Bohu, ale předává jim také svědectví známých osobností na celosvětové i domácí křesťanské hudební scéně. Pavel Šupol, březen 2007