SAMOSPRAVEDLNOST - NEJVĚTŠÍ PROBLÉM I KŘESŤANŮ? O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: "Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.´ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: `Bože, slituj se nade mnou hříšným.´ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. LK 18,9-14  Když zákoníci z farizejské strany viděli, že jí s hříšníky a celníky, říkali jeho učedníkům: "Jak to, že jí s celníky a hříšníky?" Ježíš to uslyšel a řekl jim: … Nepřišel jsem pozvat spravedlivé (rozuměj: ty, kteří se ospravedlňují vlastními silami a nepotřebují k tomu mne), ale hříšníky." Mk 2,16-17 protože: "Nikdo není spravedlivý, není ani jeden.." Řím 3,10 KDO BYLI VE SKUTEČNOSTI FARIZEOVÉ Jméno „farizej“ pravděpodobně pochází z hebrejského slova peruším, které znamená „oddělení“, a vztahuje se k přísnému lpění na Zákoně, což charakterizovalo jejich způsob života a odlišovalo je od méně věrných v židovství. Farizejské hnutí má svůj původ v reakci chasidim (tzn. zbožní) na zhýralý život vládnoucího rodu Hasmonejců a nesnesitelnou vládu Řeků před nimi. Jejich věrné lpění na Mojžíšově zákoně a odmítání kompromisů s cizineckými vlivy jim přivodilo velkou úctu a vážnost mezi Židy. Výtku o pokrytectví není možné zevšeobecňovat. Když totiž farizej prohlašuje, že se postí dvakrát za týden a dává desátky ze všeho, co získá, tak to také činí (Lk 18,9-13)! Farizejská oddanost Zákonu by neměla být viděla jako slepé objetí zákonictví. Jejich obsáhlý systém ústního komentáře Zákona a jeho podrobných předpisů byl pokusem, jak učinit Zákon snesitelný, ne nemožný. Tak byli farizeové, na rozdíl od saduceů, otevřeni novému vývoji v židovském myšlení. Velká síť ústního komentáře, který vyrůstal kolem Zákona v rabínských školách Izraele, nebyla pro ně zkázou Zákona, ale ujištěním, že Zákon je žijícím a aktivním. Farizeové byli laickou skupinou. Nebyli příliš početní. Josephus Flavius uvádí jejich počet přes šest tisíc. Svým náboženským postojem vlastně byli Ježíšovi nejblíže. V evangeliích jsou ovšem zmiňováni jako hlavní Ježíšovi oponenti, především pokud jde o chápání Zákona. (Zdroj Internet: http://www.bible-cz.org/bibl_lit/420b.html ) FARIZEJSTVÍ - NEJVĚTŠÍ PŘEKÁŽKA SPÁSY Z pohledu poctivosti života podle Zákona a jeho přikázání bychom se vedle farizeů mohli pouze červenat. Kdo z nás se pravidelně dvakrát týdně postí? Kdo z nás několikrát denně prodlévá na modlitbách, desátkem z každé maličkosti si neustále připomíná, že všechno dobré co dostal a čeho dosáhl má od Hospodina. Kdo z nás? A přesto všechno to Ježíši nestačí a raději prodlévá mezi do nebe volajícími hříšníky (zaprodanci národa - celníky, cizoložníky, zloději a jinou lůzou tehdejší židovské společnosti) a postoje farizeů jednoznačně odsuzuje.. Proč? PROČ? Je jediná odpověď. Protože oni nepotřebovali Boha. Jim k jejich životu stačilo "pouze" velmi přesně, dodržovat Boží nařízení, zákony, příkazy… Divná odpověď, že? Vždyť toto přece Bůh chce! Ano, chce, ale až na druhém místě! Na prvním místě Bůh chce, abych mu dovolil, aby ovládl mé srdce. Na prvním místě chce Bůh můj život a až pak - jako výraz mé vnitřní touhy, kterou On sám v mém srdci způsobí, až pak toto následování ve všem tom co po mně Bůh požaduje. Tedy i v dodržování zákona. JE V TOM NĚJAKÝ ROZDÍL? JE. A ZCELA ZÁSADNÍ. Já totiž mohu nadstandardně dodržovat všechny předepsané náboženské povinnosti. Mohu chodit i dvakrát denně na mši svatou, chodit ke svátostem, modlit se 3 x denně růženec, dvakrát týdně půst, dodržovat první pátky i soboty, zpověď každý měsíc, dvakrát ročně týdenní exercicie, být dokonalý manžel, poctivý pracovník, pilný farník atd. atd. a přesto mohu být stejně jako farizeové ztracen, protože to stejně jako oni mohu činit, aniž k tomu Boha potřebuji, tedy bez Boha v srdci. Bez Jeho svrchované vlády nad mým životem. Nezávisle na Bohu. Je to sice na první pohled velmi divné, ale je to možné. A tragédií křesťanství je, že nejenže je to možné, ale máme nějaké tušení, že je to dokonce zcela běžné… Stačí se podívat kolem sebe a zapřemýšlet, kolik je asi věřících křesťanů, kteří nikdy nepředali Bohu plnou moc nad svým životem. A co je možná ještě horší, oni by to možná i udělali, ale oni ani neví, že to mají udělat, případně jak to mají udělat… Podstata nám jaksi uniká. A není to problém jen naší, katolické církve. Na prvním místě přijmout spásu jako DAR a tím se disponovat pro spolupráci s tímto darem. A tedy až na druhém místě začít praktickým životem, spolupracovat s tímto darem. Proč to tak je? Protože jinak je Ježíšova oběť na kříži zcela zbytečná. Mohu si žít svůj nadstandardně poctivý náboženský život zcela nezávisle na Jeho umučení, smrti a vzkříšení. A právě toto Ježíše nejvíce iritovalo, když vnímal, že pro farizeje v jejich samospravedlnosti (a všechny jim v tomto podobné) je jeho mise na zemi zbytečná. ZBYTEČNÁ JEŽÍŠOVA OBĚŤ Pro křesťany, kteří nejsou ochotni Ho jasně a jednoznačně vyhlásit jako Pána svého života, je smrt Ježíše zcela zbytečná. Když Ježíš v Lukášově evangeliu (9,24) říká: "Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej", tak tím nemyslí především krvavé mučednictví končící smrtí, ale právě toto nekrvavé odevzdání svého života, a to ještě za tohoto života, pod Jeho vládu. SPÁSA JE DAR, TEDY NELZE NIJAK ZASLOUŽIT Spásu jako DAR jsem povolán přijmout ZADARMO. Pouze tento způsob a tento postoj mne disponuje – mi umožňuje se otevřít Boží Lásce, Božímu milosrdenství. Pokud toto neudělám, nikdy v srdci neprožiji a nepochopím ten úžasný rozměr Boží Lásky. A současně ani nikdy v srdci neobjevím ten pramen radosti z života v Kristu, a současně i pramen svobody, který mi dává touhu žít Boží přikázání. Oba tyto nezbytné prameny jsou vodou a tedy křtem Ducha svatého, kterému přijetím Ježíše jako svého Pána, konečně zpřístupním cestu ovládnout mé srdce. Bez toho "dovolení" nemá Duch svatý právo mne "okupovat". Můžu ho tisíckrát prosit aby přišel, může na mne i celá legie biskupů vkládat ruce, aby Duch svatý přišel a nic se nestane. On, Duch svatý, tam samozřejmě bude, ale nalezne vždy jen zavřené dveře. Dveře, které mohu odemknou jen já: "Pane Ježíši, chci abys ses stal Pánem mého života." Jasné rozhodnutí a jasný požadavek. A cesta je volná… Jestliže se naopak snažím si spásu nějak ZASLOUŽIT, třebaže dobrým zbožným životem a dobrými skutky, tedy ZAPLATIT za něco, co mi bylo jako DAR DAROVÁNO, tak tím nedělám nic jiného, než že Bohu do očí říkám: Já jsem dost dobrý, abych si svou vlastní SPÁSU zasloužil.. Abych si na ni svými dobrými skutky a křesťanským životem "VYDĚLAL". A ještě tím navíc nepřímo říkám, že ke spáse vlastně Boha ani nepotřebuji. Zatímco mi Bůh ústy Jana ve Zjevení říká: " Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. Zj 3,17-18 Aby nedošlo k nedorozumění. Ježíš nám neříká, že není nutné poctivě žít a konat celým svým životem dobro. Naopak. O nám jen říká, že to nemáme dělat ze svých (ubohých) vlastních sil a na svou pěst, ale máme to konat v Jeho síle, kterou je připraven nám dát, když Mu to dovolíme... Ještě jinak řečeno, máme být na Bohu závislí. Pouze závislost na Něm nás totiž osvobozuje od závislosti na čemkoliv jiném. I na sobě samých. A závislost na sobě samých, kterou tak tvrdě kritizoval Ježíš na postoji jinak dokonalých farizeů, je možná tou největší překážkou, aby se z tzv. věřících staly skutečné Boží děti. Kdo se otevře Bohu, začne bohatnout Bohem a postupně opustí všechny touhy po jiných bohatstvích. Náš neustálý nedostatek toho či onoho je pouze důsledek mé uzavřenosti vůči Bohu. JAKÁ JE NÁPRAVA? Tyto řádky nesnadno pochopí člověk, který ještě Ježíše svým Pánem neučinil. Mám už zkušenost, že v tom bude hledat a nalézat kdejaký "teologický problém", jenom aby nemuselo dojít na změnu vlastního života. Kdo život Ježíši odevzdal, ví o čem hovořím a každý takový by se měl modlit, a nejen modlit, jak ve své farnosti, ve svém nejbližším okolí, tuto zásadní kvalitu předat. Realita je taková, že jsme a budeme ve farním životě zavaleni tisíci jiným aktivitami, které se s podstatou, o které zde hovořím, míjejí. Je a bude příjemnější neustále prohlubovat nějaké chybějící náboženské znalosti, než se radikálně rozhodnout pro Ježíše samotného. Nečekejme tedy změnu "shora", ale začněme trpělivě "zespoda" promodlovat toto obrácení. Sejděme se pravidelně ve skupince dva, tři, kteří jsme již Ježíši svůj život předali a modleme za Ježíšovu vládu v nás a v našem okolí. Nečekejme. Čas je příhodný. Moc příhodný. Ludvík Šojdr, listopad 2007