Jmenuji se Jan Barborka a narodil jsem se 5. 12. 1980 v Jilemnici v Podkrkonoší. V porodnici mě tahali kleštěmi, a tak je malý zázrak už jen to, že jsem "z kleští" vyvázl zdravý. Když mi bylo sedm let, s rodiči a dvěma sourozenci jsme se stěhovali do městečka Nová Paka, také v Podkrkonoší, kde jsem vychodil všechny školy až do maturity. Tam se také naše rodina rozrostla o další tři členy a už jsme zůstali ve složení tři kluci a tři holky. Maminka od té doby, kdy jsem se narodil, nechodila do práce až dosud, protože sotva jí skončila jedna mateřská dovolená, už byla opět na další, a tak se musel tatínek ohánět, aby uživil tolik hladových krků. Nikomu z nás moc nevadí, že jezdíme dodnes trabantem. Ministrovat jsem začal v osmi letech a nemohl jsem přijít na to, jak je možné, že můj mladší kamarád mohl ministrovat už od šesti. Tak jsem poslal tatínka, aby se na to pana faráře zeptal. Tatínek mi vysvětlil, že je to prý proto, že můj kamarád má u oltáře staršího bratra, který ho všemu učí. Ale já, protože jsem staršího bratra neměl, jsem musel čekat. Od malička jsem měl rád sport všeho druhu mimo fotbalu, ten se učím hrát až v semináři, abych netrhal partu. Mám rád hlavně vodní sporty a lyžování. Rád jsem také jezdil na skautské tábory. Na střední škole jsem se nejdříve vyučil cukrářem. Pak se však chytil nechvalně proslulého spolužáka Zdeňka, který mi poprvé nabídl marihuanu. Od té doby to šlo se mnou od deseti k pěti. Ve škole mi učitelé říkali: "Jendo, přitlač na pilu", ale já jsem se jim smál do očí; prostě mi bylo všechno jedno, dokonce i výsledky ve sportu, který jsem měl tolik rád. V tomto takzvaném kamarádství jsem zašel až tak daleko, že jsem Zdeňkovi zašel do lékárny i pro injekční jehly. Téměř tragédie na sebe nenechala dlouho čekat. Jednoho dne mi ve škole pod lavicí poslal Zdeněk zmačkaný kus papíru, na kterém stálo asi toto: "Byli jsme na diskotéce a jeden kluk nás naučil píchat si pervitin, pak jsme si ho začali píchat sami a když jsme potřebovali peníze na novou dávku, něco jsme ukradli. Teď nás honí policie a já nevím, co mám dělat, asi se zabiju." To mnou otřáslo. Ten den jsme s křesťanskou mládeží odjížděli do Diecézního centra mládeže Vesmír v Orlických horách. Vnitřně jsem cítil, že mám svou zkušenost s drogami říci mladým lidem, kteří se tou dobou v centru zdržovali. Tamní kněz mi při společném programu dal slovo a já vyprávěl, co se stalo. Potom jsem odešel na pokoj, kde jsem spal, a Ježíš mě zasáhl svou láskou -jako sv. Pavla. Srdce se mi rozbušilo, tep zdvojnásobil a z očí se mi vyhrnuly slzy lítosti nad svým dosavadním životem. Bylo mi tehdy 17 let - stále jsem potom chodil a říkal, že všechno, co jsem dosud v životě dělal, byla marnost. Setkal jsem se s Kristem, a to jsem si nemohl nechat pro sebe. Začal jsem se dělit o svou radost s ostatními, ale oni mě nechápali, nerozuměli mi, nevěděli, co se v mém životě přihodilo. Pod dojmem nepřijetí jsem se chtěl stát misionářem v Africe, což mi vydrželo následující dva roky. Myslel jsem to skutečně vážně - dokladem toho je, že jsem se přihlásil na duchovní cvičení, které vedl čerstvě jmenovaný ředitel Papežského misijního díla P. Jiří Šlégr. Při představování jsem mu řekl, že chci být misionářem a on na to, že je to možné. Při soukromém rozhovoru mi vysvětlil, že misionářem je většinou řeholník a také kněz. Dále, že kněží v Čechách studují v semináři a na teologické fakultě. Tak jsem se přihlásil našemu panu faráři, že chci jít studovat do semináře. Myslel jsem však, že je to jen prostředek k tomu, abych mohl být plnohodnotným misionářem. V konviktu (nultý ročník teologie pro budoucí bohoslovce) spolubratři považovali za nadšeného konvertitu, jehož horlivost pro hlásání evangelia co nevidět opadne. Nikdo si mne moc nevšímal a já jich také ne. A tak jsem například chodil v Litoměřicích ke kasárnám, zastavoval se na kus řeči s vojáky nebo je doprovázel do města a přitom se s nimi bavil o Bohu. Hodně jich vyznalo, že jsou pokřtění, ale pak už do kostela nechodili. V Praze - to už jsem byl v semináři - jsem se setkal s jedním osmdesátiletým premonstrátem, jemuž jsem se svěřil, že chci být misionářem v Africe. On mi na to řekl: "Člověče, co blázníš, misie jsou tady v Čechách, tady je 90 % nevěřících lidí!" Já jsem to vzal za své a svou pozornost obrátil - věřím, že s nemenší horlivostí - na Čechy. Řekl jsem si, že oproti Africe tu mám už velký náskok, umím jazyk, znám kulturu a dějiny českého národa. Tak teď už se jen doučit teologii a získat zkušenosti - a je to. Nyní jsem ve 4. ročníku a vidím, že to všechno není zdaleka tak jednoduché, jak jsem si představoval, že jsou chvíle, kdy bych nejraději zalezl pod peřinu, nic neviděl a nic nedělal. Ale když se snažím žít přítomný okamžik každého dne s Ježíšem, jde všechno snáz. V duchovním a praktickém životě mi velmi pomáhá spiritualita Hnutí fokoláre svým důrazem na Ježíšovo přikázání lásky, abychom dali život za své bratry, a tak mohu být misionářem lásky, kdekoliv právě jsem. Jan Barborka, leden 2007