Jezis.cz

Svědectví padesátky.

7 krát říkám: „Evangelium nelze žít z vlastních sil.“ 7 krát 7 krát říkám: „Evangelium nelze žít z vlastních sil.“ 7 krát 7 krát a ještě jednou navíc říkám: „Evangelium nelze žít z vlastních sil.“ 7 krát 7 krát a ještě jednou navíc = 50 krát říkám: „Evangelium nelze žít z vlastních sil.“ Ludénkova padesátka: „Evangelium nelze žít z vlastních sil.“

Oslava padesátin na naší farní zahradě v Kroměříži se mi stala příležitostí, abych se sdílel s nejdůležitějším poznáním mého života. Přesněji mých druhých 25-ti let, během nichž jsem začal hledat a postupně i žít evangelium - radostnou zprávu o mé spáse, o spáse každého člověka. Předem se omlouvám, že text, především s ohledem na to, aby nebyl špatně chápán, nešel více zkrátit.

Toto mé poznání jsem se pokusil v symbolech vtisknout do mince velikosti žetonu na nákupní vozíky.

O jaké zkušenosti to tedy stále hovořím?

Abych byl dobře pochopitelný, nejprve několik úryvků Ježíšova učení, s nímž před 2 tisíci lety přišel, řečeno Jeho slovy, „nikoliv zrušit, ale naplnit Zákon a Proroky“ (Mt 5,17) platný pro generace tisíce let před svým příchodem.

Ježíš nám přinesl učení, které máme žít, abychom jednou došli spásy. Vše, co zde budu citovat, bychom nalezli v 5. kapitole Matoušova evangelia.

Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně.. Vy jste sůl země.. Vy jste světlo světa.. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.

Určitě zde stojí za zmínku trochu poopravit naši falešnou představu o zákonících a farizejích. Co se totiž týká plnění náboženských povinností, museli bychom se při porovnání s nimi všichni do jednoho propadnout hanbou.. Přesto vůči nikomu jinému nebyl Ježíš tak nesmlouvaný a tvrdý.. Čím to? Odpovím později..

Ještě se nyní dále zamysleme jakou „laťku“ nám evangelium vlastně předkládá.

Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.

Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Nezcizoložíš.´

Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden ze tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe aby zahynul jeden ze tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla.

Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Oko za oko, zub za zub´.

Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť.

Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.

Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.

Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.´ Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?

Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

Ano, i to je Ježíšův příkaz: Buďte dokonalí, jako je dokonalý Bůh..

A teď běžte a žijte to! A teď běžte a radujte se z víry! A buďte tím světlem! A buďte tou solí!

A já se ptám: „Ještě stále mám obě oči a obě ruce?“ To tedy asi nežiji evangelium příliš upřímně, nebo ano? Opravdu jsem nikdy nepohlédl na ženu s nějakou „tajnou“ představou? A neobstojí, že by to Ježíš myslel jen „jako“.. Myslel to totiž opravdu úplně vážně.

Není to ve skutečnosti tak, že ta dokonalost, kterou po nás Ježíš vyžaduje, nás nejen svazuje, ale někde uvnitř v nás ještě vyvolává podvědomý smutek a podvědomý strach, že tohle nezvládnu, a že spasen tedy nikdy nebudu?

Není tohle obraz našeho křesťanského života? Obraz smutného svědectví naši víry? Obraz toho, že nejsme ani solí, ani světlem, ani žádným velkým pozitivním svědectvím tomuto světu? A už vůbec nehovořím o příkazu, že máme jít a hlásat evangelium. Hlásám evangelium? To není příkaz jen pro kněze (kteří mimochodem, ruku na srdce, nejspíš vůbec nemají čas, a tedy ani pomyšlení něco podobného dělat..). To je opravdu výzva pro každého, kdo uvěřil. O kolik lidí se ročně rozšiřuje moje farnost?

Ne, už se nechci „trápit“. Dost na tom, že to slyším každou neděli v kázání, jak mám vlastně žít svou víru a být dobrý a dokonalý a nikdo mi neřekne základní pravdu křesťanství. Pravdu, kterou považuji za své největší poznání v oblastí víry.

Co je to za tak závažné poznání?

„Evangelium nelze žít z vlastních sil.“

7 krát říkám: „Evangelium nelze žít z vlastních sil.“

7 krát 7 krát říkám: „Evangelium nelze žít z vlastních sil.“

7 krát 7 krát a ještě jednou navíc říkám: „Evangelium nelze žít z vlastních sil.“

7 krát 7 krát a ještě jednou navíc = 50 krát říkám: „Evangelium nelze žít z vlastních sil.“

Ludénkova padesátka: „Evangelium nelze žít z vlastních sil.“

A teď se vrátím k těm již zmíněným farizeům a zákoníkům. Proč mezi nimi a Ježíšem přetrvávalo takové nedorozumění? Proč si Ježíš daleko více rozuměl i s „těžkými“ hříšníky, tedy s lidmi, kteří měli na rozdíl od zákoníků a farizeů takový problém s dodržováním zákona?

Farizeové a zákoníci totiž měli představu, že se musí stát dokonalými ze svých vlastních sil. Měli představu, že budou spaseni za to, že dodržují zákon (opravdu mi ta jejich představa nic nepřipomíná?). Že si na svou spásu „vydělají“ svými dobrými skutky. A v důsledku toho vlastně nepotřebují nějakého Ježíše. Někoho, kdo za jejich spásu zaplatí svou krví, svým životem.

Je mi to líto, že to tak musím říct, ale tragickým omylem, který v křesťanství přetrvává až do dnešní doby je přesně to, s čím měli problém tito „hluboce věřící Židé“. Máme úplně stejnou představu, že spaseni budeme za naše dobré skutky. A ještě větší tragédií je, že jsme v tom v našich kostelích každou neděli ještě utvrzováni. A ještě více tím prohlubujeme tu naši podvědomou křeč, kdy to možná často i chceme zvládnout, ale ono to prakticky nejde. Výsledkem je jen ta podvědomá frustrace, smutek a jakási přetvářka, kdy si navenek v neděli nevědomky hrajeme, stejně jako ti farizeové na spravedlivé, ale někde hluboko uvnitř trpíme vědomím, že to nezvládáme.

Teď ale pozor. Aby nedošlo k nedorozumění. Skutky k naší spáse jsou bezesporu potřeba. O tom nelze diskutovat. Skutky totiž uvádím do praxe svou víru. Jinak je víra mrtvá. Jenže těmito skutky si opravdu nemohu spásu zasloužit. Moje spása opravdu nebyla zadarmo. Ale ten, kdo za ni velmi tvrdě zaplatil, byl Ježíš. A ta cena mé spásy nebyla o nic menší než Jeho život. A v tom je mimo jiné i má hodnota, kterou pro Boha i můj okolní svět v Božích očích mám. Mám hodnou Jeho Syna. Můj život má hodnotu Jeho Syna (a je úplně jedno co si o mně myslí a za co mne považují ostatní lidé) .

A já svými skutky jen potvrzuji, že věřím tomu, že to tak je. Ono to vypadá zdánlivě jako totéž – stejně musím skutky dělat. Ale není to totéž. Nejprve musím v srdci prožít ten obrovský rozměr Boží lásky jak mne Bůh miluje, že za mne umírá a dává darem spásu. To nelze jinak, než v Duchu svatém. Je to totiž právě ta Boží láska, která v mém srdci způsobí tuto změnu chápání víry a spásy. První byla Ježíšova oběť Lásky. První je tedy tento dar Lásky a ten předchází (má předcházet!) všechno, co já pro Boha dělám. A mé skutky jsou (mají být!) až odpovědí na tuto Jeho Lásku. Pokud spásu nepřijmu jako DAR, nikdy se můj život nezmění a stále budu s Bohem „obchodovat“ a spásu si budu snažit „zasloužit.“

Tohle má jeden zásadní problém. Tuto pravdu nelze přijmout pouhým rozumem, ale pouze srdcem. Opravdová živá víra je záležitost srdce a nikoliv rozumu. I když i rozum má nepochybně při porozumění evangelia své nezanedbatelné místo a k víře srdcem nás zákonitě přivádí. Ovšem je zde jedno velké OVŠEM. Nesmí se stát současně i její překážkou, což se velmi často děje. Takže ještě jednou: evangelium nelze žít z vlastních sil.

Toto tvrzení ovšem zákonitě musí vyvolat otázku:

Jak tedy lze evangelium žít?

Je jediný způsob. Boží mocí. Pouze mocí Ježíše Krista, který jediný je způsobilý mne uschopnit evangelium úspěšně žít. Tedy jinak řečeno Boží milostí.

Jak to udělat?

Je opět pouze jediný způsob. Rozhodnout se pro Ježíšovu vládu v mém životě. Učinit Ježíše Pánem svého života. Každý den Mu (např.) při ranní modlitbě dát „plnou moc“ k vládě ve všech oblastech mého života.

Tento postoj je nutná podmínka, aby se v mém životě uskutečnilo to, co nazývá Ježíš při rozhovoru s Nikodémem „novým narozením“. „Musím se znovu narodit“. Nejen z vody, ale i z Ducha.

Ve svém životě jsme se modlili se stovkami lidí za naplnění Duchem svatým. Přitom jsme došli k několika poznáním:

1) Je zbytečné se modlit na zaplnění Duchem svatým s člověkem, který nechce, či nemůže odevzdat svůj život Ježíši. Pod jeho vládu. Boží Duch nemůže sám otevřít dveře jeho srdce, které je takto uzavřené. Klika od dveří srdce je totiž zevnitř. Je na straně vůle člověka. Je-li tato vůle z nějakých příčin zablokovaná či nějak svázaná (zraněními, okultismem, léčiteli atd., není zde prostor podrobně rozebírat), je nutno ji nejprve „uvolnit“.

2) Další zkušenost říká, že nelze prožít naplnění Duchem svatým při „formální modlitbě“. Máme poznání, že mnoho neviditelných překážek, bariér, hradeb, jimiž je sevřeno naše srdce (i když si toho nejsme často vůbec vědomi), padá s délkou modlitby. Až se do modlitby opravdu ponořím a podaří se mi skutečně zapomenou na sebe sama, především na mé ego, až mi je opravdu jedno, jak při té modlitbě vypadám, až i v této oblasti vyjdu až za svou dosavadní zkušenost, stejně jako Mojžíš jednou hnal stáda svého tchána Jitra až za step.. (až za svou dosavadní zkušenost..) a tam se setkal v hořícím keři s Bohem.. teprve potom může Duch svatý vstoupit a konat své dílo. Dotknout se mého srdce dosud nepoznanou láskou. Uskutečnit potřebné setkání s Nebeským Otcem v Jeho osobní lásce ke mně..

A tomu všemu právě napomáhá délka modlitby. Někdy stačí půl hodiny, někdy je nutno se modlit hodinu, někdy déle.. Ano, někdy je to opravdu „těžký porod“. Čím větší je mé ego, tím složitější je protáhnout ho tou „úzkou cestou“.. Kterou tak málo lidí (ruku na srdce - křesťanů) nalézá…

Potřebuji nové srdce, potřebuji Ducha svatého, který změní mé představy o Bohu, o spáse o víře.. Především ale potřebuji Ducha svatého, který mi v srdci dá zažít Lásku, kterou mne miluje můj nebeský Otec. Je to Jeho Láska, jeho Duch svatý, který má moc změnit můj život. Vložit mi do srdce touhu po jeho zákonu, abych už „nemusel“ tento zákon žít, ale naopak, abych ho toužil žít. To je ta základní proměna. Osvobození z otroctví toho, že musím Boží zákon žít na to, že ho chci žít.. Boží milost. Boží milost, která promění můj život.. A už nežiji já, ale žije Bůh ve mně. Evangelium, které je žité Boží mocí.

Už ne z vlastních sil, ale silou a mocí Boží.

A to je všechno. Bůh začne proměňovat mou mentalitu. Začnu zažívat to, co jsem doposud neznal, o co jsem se možná i pokoušel, ale co nešlo. Radost z víry, touhu vydávat svědectví, začnu mít zájem o druhé lidi a o to, jak jim zprostředkovat to úžasné, co se odehrálo se mnou… Začnu toužit po společenství, po církvi. Zcela nově, zevnitř, začnu chápat svátosti. Začne mne oslovovat učení církve. A převedším - dostanu touhu číst a rozjímat Boží slovo.

To je Ludénkova padesátka..

Mince, která připomíná, že 50x NE, nelze evangelium žit z vlastních sil.. Mince, jejíž malá dírka z lícní strany hovoří o tom, že je nutno se dostat na druhou stranu, kde se spása nekupuje za skutky, ale žije se vírou z milosti.. Malá dírka hovořící o úzké cestě narození z Božího Ducha.

.. A stejná dírka z druhé strany mince (Ježíš.cz), která hovoří o tom, že pro mne sice je spása DAREM zdarma – ale Jemu zůstaly v dlaních a na nohou díry po hřebech.. Byl zaplaceno. Už před 2 tisíci lety bylo zaplaceno. Všechno. Bylo zaplaceno i za hříchy, které teprve vykonám.

I za hříchy, které teprve vykonám..

..už je zaplaceno. Už není co platit. Milostí jsem spasen díky těmto ranám po hřebech v Ježíšových rukách a nohách.. A to je pravá svoboda od zákona. Boží spravedlnost z Lásky, která mne disponuje toužit po Božích přikázáních a mít stále větší touhu i sílu žít tento zákon a nehřešit.. Jeho silou.. Jeho mocí.. Jeho milostí.

To všechno je obsaženo v této minci. A hlavně – to všechno, co je zde napsáno, platí pro každého. Není to jen pro někoho vyvoleného. Bůh má svou milost pro každého. I pro Tebe.

Pokud je tato moje zkušenost pravdivá…

..pak s tím přece musí mít podobnou zkušenost i další lidé. Pokud ne, tak to, co tady říkám je pouze nějaká hezere. Blud. A pokud je to blud, tak nemá smysl se tím více zabývat. Ovšem pokud to blud není, pak se domnívám, že pastorace v naší katolické církvi, tak jak ji obecně známe z našich kostelů, by měla být podrobena korektní kritice, zda její motivace a cíle, s nimiž se obrací na věřící, jsou v souladu s představami, které má o církvi a jejím hlásání Dobré zprávy sám Ježíš... A to při vší pokoře, aniž bych si chtěl hrát na učitele církve. Už proto, že vše co popisuji lze v učení církve nalézt. Problém je tedy pouze s aplikací tohoto učení do praxe.

A pak je ještě jedna možnost. A sice, že tomu všemu možná špatně rozumím. I tato možnost je otevřená.

Důležitá výzva

Pokud jste trpělivě dočetli až se sem (ještě jednou se omlouvám za délku příspěvku), chci poprosit a současně vyzvat všechny, kdo mají podobnou zkušenost jako já a nepovažují mé tvrzení za blud a nějakou úchylku, či herezi, aby se ozvali. Stačí řádek. Jako odměnu nabízím zlatou padesátku

Ale chci současně vyzvat i všechny, kdo s mou zkušeností, či s mými závěry nesouhlasí, aby mi i oni sdělili svou zkušenost a případně to, v čem si myslí, že se mýlím. Ani to nebude zadarmo. Také nabízím padesátku