Jak jsem byl zachráněn
... až po čtyřech dlouhých letech utrpení, bolesti a neustálých útocích jsem porozuměl tomu, co mě tak zklamalo a jak strašně jsem byl ďáblem obelhán...
Vyrůstal jsem v ateistické rodině. Jako malý chlapec jsem se měl velmi dobře. V té době byl pro mě otec synonymem všemohoucnosti a já ho velmi miloval – jak jen malý chlapec může být schopen. Žil jsem s pocitem naprostého bezpečí. Jenže v tomto světě netrvá nic věčně a tak jak šly léta, začal jsem být postupně konfrontován s realitou, že můj otec, kterého nade vše miluji, není všemohoucí, jak jsem celý svůj život věřil. Postupně, jak jsem si začal uvědomovat, že otec není všemohoucí, se ve mně začal ztrácet pocit jistoty a bezpečí. Začínal jsem se bát. Neuměl jsem si to vysvětlit jinak, než že jsem někde udělal chybu a proto ztrácím jeho lásku. Dospěl jsem k závěru, že se musím víc snažit, abych si tuto domněle ztracenou lásku získal zpět. Začal jsem hledat způsoby, jak se mu zavděčit, jak se mu zalíbit. Čím více jsem se snažil, tím méně se mi to dařilo. Po každém takovém zklamání jsem upadal do hlubší beznaděje a postupně dospěl k závěru, že pro nikoho nemám cenu. Začal mě naplňovat pocit zbytečnosti, marnosti a prázdnoty. Můj život ztrácel smysl.
V té době jsem končil základní školu a nastupoval na školu střední. Bylo krátce po revoluci a tak se doslova roztrhl pytel se všemi možnými kurzy bojových umění a posiloven. V hloubi srdce jsem si připadal nechráněný, zraněný, opuštěný a prázdný. Hrozně jsem se bál. Navenek to moc nebylo vidět. Snažil jsem se to zamaskovat dobrým chováním, sebeovládáním, slušnou mluvou. Byl jsem fascinován filmy s tématikou bojových umění. Byl jsem jako u vytržení, když jsem měl možnost trénovat Kung-Fu, karate, taekwondo či chodit do posilovny. Měl jsem v sobě vizi mladého inteligentního muže se svalnatou postavou perfektně ovládající bojové umění. „Až tohle všechno budu mít, tak už se nebudu muset bát ...“ říkal jsem si ve svém srdci. Trénoval jsem velmi intenzivně, abych tuto vizi naplnil. Za tu naději, že se stanu silným a budu žít v klidu a bezpečí, mi to stálo. Taky jsem si chtěl získat zpět domněle ztracenou lásku.
Z prostředí bojových sportů byl už jen kousek k různým filozofiím. Asi jako první jsem poznal zenový budhismus. Byl jsem uchvácen. Po nějakém čase mi to už nestačilo a potřeboval jsem víc. Od zenu byl kousek k přemýšlení o nadpřirozenu a různých záhadách. Bylo otázkou času, kdy zatoužím tyto jevy poznat víc a blíž. Tím jsem se dostal k magii. Rozhodl jsem se že budu dělat jen „bílou“ magii, protože tu „černou“ jsem dělat nechtěl, poněvadž jsem nechtěl dělat zlo, ale jen dobro, abych svět zbavil zla …. až po hodně dlouhé době jsem poznal, že jakákoliv magie a okultismus obecně je jedna velká ohavnost v Božích očích (Deuteronomium 18:10 – 13, Deuteronomium 7:26, Deuteronomium 13:13 – 17, Deuteronomium 17:2 – 5).
Následovalo nekonečné období hledání a čtení knih a pokusů. Postupně jsem stále častěji nacházel zmínky o bohu, o jakémsi univerzálním stvořiteli, který všechno stvořil a vše mu náleží. Bohužel jsem si nevšiml, že zatímco takto experimentuji, něco se děje s mým okolím i se mnou samým – nebo přesněji ve mně ... V té době jsem už byl v hodně špatném psychickém stavu. Měl jsem stále horší deprese, nečekané návaly zuřivosti. Nálada se mi dokázala změnit během půl minuty z nejlepší v nejhorší. To, co jsem doposud prožíval, však ještě nebylo nic, ve srovnání s tím, co mělo teprve přijít. Nevšiml jsem si prohlubujícího se pocitu odloučenosti, opuštěnosti, ani stále hustší temnoty a sítě, které se kolem mě stahovala, ani své stále větší svázanosti různými postupy typu: než udělám to a to, musím zjistit z karet nebo pomocí kyvadla kdy a jak to bude nejlepší, aby se to povedlo, je rozložení energií správné apod. Ďábel umí tyto stavy dokonale odůvodnit, takže člověk žije v klamu, že je vlastně vše v pořádku … Žil jsem v klamu, že toto je pravý duchovní, nadpřirozený život a že tyto věci jsou prostředkem k tomu abych tento „nový život“ co nejlépe poznal … Stále jsem si neuvědomoval cenu, kterou za to platím. Pro mé hrozné záchvaty strachu, bylo vždy po ruce dokonalé, logické vysvětlení od mých „duchovních učitelů“ to v tom smyslu, že se mi otevírá duchovní zrak a že vidím tu špínu hříchu ze které díky jejich „pomoci“ a své vytrvalosti časem vyjdu ...
Vrcholem všeho bylo, když jsem se „dopracoval“ k hinduismu. Tehdy jsem to vnímal jako vyvrcholení mého snažení, ale dnes to vidím jako vrchol svého úpadku. Myslím, že náboženství je jedna z nejhorších věcí, které vůbec jsou, ne-li přímo ta nejhorší. Dostal jsem „novou naději“, přesněji moje falešná naděje na šťastný a krásný život byla ještě více upevněna a posílena – měl jsem pocit vítězství – už jsem věděl, že to po čem toužím, lze najít u Boha a teď jsem „poznal“ jak k toho dosáhnu. Stačí se přeci očistit pomocí popsaných náboženských úkonů a rituálů od hříchu a a tak se vymanit z koloběhu zrození a smrti a vrátit se k Bohu … Bible však říká něco zcela jiného (Žid 9:27 - 28, Sk 4:12, Kol 2:22-23). Ve skutečnosti to byla nenaplnitelná touha beznadějně padlého stvoření vrátit se zpět k Bohu Otci, zpět domů. Jenže v té době jsem tomu nerozuměl, vnímal jsem to tak, jak jsem to vnímal a byl jsem nesmírně nadšený, že jsem konečně přišel na to, jak se dostat z té hrůzy ve které jsem byl. V srdci jsem si říkal: „Teď už vím, že to je v Bohu a že se tam dostanu když očistím svou božskou podstatu od nánosu hříchu za náležité a intenzivní pomoci svých učitelů – když budu dělat skutky a rituály, které jsou přesně dané ... tak postupně očistím svou hříšnost a budu moci splynout s Bohem stvořitelem ...“ Bible však říká: (Řím 3:20-31, Řím 3:10 – 11, Žid 9:27 - 28, Sk 4:11 - 12, Kol 2:22-23, Jan 3:5 – 6)
Byl jsem jako oslepený. Byl jsem ochoten obětovat téměř cokoliv. Naprosto jsem neměl nejmenší tušení, že že jsem si právě zadělal na dlouhé roky bolesti a utrpení. A už vůbec jsem netušil, že přijde čas, kdy se mi tato „úžasná a naprosto skvělá naděje“ stane zdrojem nejtragičtějšího a nejbolestivějšího zklamání v celém mém životě. Že se stane horou, bránící mi poznat pravou lásku, pravého Otce a pravého spasitele Ježíše Krista ...
Rozhodl jsem se, že budu žít z víry a tak jsem se odhlásil z pracovního úřadu a věnoval se „hledání“ boha … Meditoval jsem a pilně „studoval“ hindské spisy. V poslední fázi mého úpadku jsem byl ve stavu, kdy jsem měl deprese od rána do večera, měl jsem agresivní myšlenky a uvědomoval si, že se blížím k bodu, kdy se něco stane a to něco bude moc zlé ... Zatím jsem to vše ovládal svou vůlí, ale postupně mě to přemáhalo. Zároveň v mém nitru rostla potřeba najít si duchovního učitele, který by mě vedl. Měl jsem noční můry a ráno jsem si přál, aby byl už večer a večer jsem si přál, aby bylo ráno. Dostával jsem záchvaty zuřivosti, kdy jsem cítil nezvladatelnou potřebu nějak si ublížit. Už jsem neměl svou vůli. Někdo nebo něco moji vůli ovládalo. Nebyl jsem schopen se na nic soustředit a hrozně jsem zapomínal. Teprve dnes si uvědomuji, že touto cestou jsem postupně přijímal charakter ďábla (Jan 8:44).
V takto ubohém stavu, plný nenávisti, jsem potkal křesťany, kteří mi povídali o Bohu a o Pánu Ježíši. Byl jsem nepopsatelně pyšný a považoval jsem je za duchovní štěňata. V srdci jsem si říkal: „Copak mi asi tak můžou nabídnout? Dyť ani neví že po smrti se člověk převtěluje a dokonce ani nemají žádné nadpřirozené schopnosti ...“ Každopádně mi jejich vyprávění v určitých bodech zaujalo a tak jsem nad tím přemýšlel. Za nějaký čas mě jeden pozval na kávu a já souhlasil. V té době jsem byl zbitý jako pes a tak jsem neměl ani sílu vzdorovat.
On mi povídal věci o Pánu Ježíši. Věřím, že Ježíš to udělal tak, aby mi to připadalo podobné jako věci které jsem „studoval.“ Zaujalo mě to a když mi nabídl pozvat pána Ježíše do svého života, po chvíli váhání jsem souhlasil. Ještě za asistence dalších křesťanů jsem odříkal modlitbu spasení a pozval pána Ježíše do svého života. Nestalo se nic. Očekával jsem nějaký fantastický duchovní zážitek, ale nic takového se nestalo. Vypotácel jsem se z bytu a vrátil se domů. Nevšiml jsem si ničeho, ale po třech dnech jsem si uvědomil, že celé ty tři dny jsem byl v naprostém klidu. Věřím, že mi tehdy Ježíš tímto klidem potvrdil platnost mého vyznání – že takto potvrdil naši smlouvu.
Po třech dnech to zmizelo a já byl opět uprostřed rozbouřených vod. Jako by mě někdo vzal a hodil zpět do víru. Jenže s tím rozdílem, že deprese postupně ustupovaly. Postupně se mi přestávali ukazovat démoni a já pozvolna přijímal své uzdravení. Nebylo to ze dne na den, ale v období řádově měsíců se vše začínalo měnit. Byl jsem pozván na shromáždění. Vůbec se mi tam nechtělo, ale řekl jsem si, že když jsem jim to slíbil, tak tam půjdu, abych od nich měl pokoj. Navíc jsem ve svém nitru byl zchromlý hrůzou z předcházejících „duchovních“ zkušeností a tížila mě nepopsatelná samota a opuštěnost, kterou jsem už přestával být schopen unést. Strach byl pro mě téměř fyzicky hmatatelný. Když jsem přišel na shromáždění, bylo velmi zajímavé kázání, které mě oslovilo. Věřím, že Bůh to udělal tak, že jsem toto vyučování vnímal opět podobně jako věci kterými jsem se zabýval.
V té době jsem skoro vůbec netušil, o co v křesťanství, přesněji řečeno v životě s Ježíšem Kristem jde. Od té doby jsem chodil do sboru mnohem raději. Po nějaké době se stalo, že jsem se začínal na shromáždění nudit a tak jsem se rozhodl, že příště už nepřijdu. Něco ve mně jakoby mi řeklo: Nikam nejdeš, tady budeš.“ Bylo to jemné i autoritativní zároveň. Neodvážil jsem se neuposlechnout. Pomalu jsem začínal poznávat sborový život, ale v mém srdci byla hluboká rána, která se nechtěla za žádnou cenu zahojit. Bylo to obrovské zklamání. Prožíval jsem intenzivní vnitřní bolest, která mě tak oslepovala, že jsem nebyl schopen nějakým způsobem s touto bolestí cokoliv dělat. Nebyl jsem schopen ji ani formulovat natož s ní něco dělat. Až po čtyřech letech jsem tomuto stavu porozuměl do té míry, abych byl schopen ho jasně formulovat. Bylo to zklamání z boha, z duchovnosti, naděje, lásky a víry. Až po čtyřech dlouhých letech utrpení, bolesti a neustálých útocích jsem porozuměl tomu, co mě tak zklamalo a jak strašně jsem byl ďáblem obelhán. Byl jsem zklamaný z toho, v co jsem věřil, z toho v co jsem vložil své naděje. Věřil jsem, že to co poznávám, je bůh a že mi bylo v životě mizerně jenom proto, že jsem ho ignoroval. Proto jsem se snažil všemožně potěšit boha. Věřil jsem, že bůh se mnou komunikuje skrze božskou jiskru, která je ve mně (jak učí východní filosofie) a že ho neslyším jen proto, že tato božská podstata zapadla do hříchu a teď je nutné ji správným způsobem očistit. Jediné, co jsem se tímto naučil, bylo uspokojovat jen sám sebe. Stal jsem se otrokem okolností a díky svému „životu z víry“ i břemenem pro ostatní. Postupně jsem poznával, že všechny duchovní aktivity, kromě aktivit pána Ježíše, jsou jen monstrózní podvod a podvrh od boha tohoto světa – ďábla. Jeho Bible nazývá otcem lži a vrahem od počátku. (Jan 8:44). On nabízí jen ubohou imitaci spasení, na jejímž konci je pád do hořícího jezera. Postupně jsem pochopil, že to co jsem původně chtěl, bylo spasení a že ďábel mi dal podvrh tohoto spasení v podobě návodu jak se spasit sám – takové „urob si sám.“ Ve skutečnosti však jde o absolutní rouhání vůči Bohu Otci a Ježíši, protože těmito aktivitami člověk plive po oběti Ježíše Krista a zcela otevřeně Jeho obětí pohrdá.
Následovalo období nepopsatelného zmatku a chaosu. Nevěděl jsem, čí jsem. Když jsem se rozhodl spálit své okultní knihy, měl jsem pocit, jakoby se proti mně všechno postavilo. Nešlo mi číst Bibli. Vůbec jsem to nechápal a myšlenky mi utíkaly pryč. Vůbec jsem nereagoval na nějaké výzvy k pokání, protože jsem byl vnitřně natolik otupělý, že jsem necítil nic – žádné usvědčování, jen neúnosný pocit viny, který mi dával ďábel. Mé srdce bylo jako kámen a jen díky nekonečné trpělivosti a milosti pána Ježíše jsem mohl tímto obdobím hrůzy a utrpení projít. On postupně vyjmul mé srdce kamenné a dal mi srdce masité (Ezechiel 11:19). Trvalo čtyři roky, než jsem vyšel z největší hrůzy a mohl začít nějak normálně fungovat v běžném životě. Procházel sem obdobími zmatku, beznaděje, zklamání, touhy zemřít a nekonečného pocitu marnosti a zbytečnosti. Všechny snahy v mém životě zklamaly a selhaly a dříve nebo později se ukázaly jako nefunkční. Jediné, co skutečně řešilo mé problémy bylo poznání Pravdy. Jak je psáno:
Jan 8:31 .32 Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: "Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými."
Ježíš postupně uzdravoval všechny šrámy a bolesti v mém srdci a proměňoval mé kamenné srdce na srdce, které začíná být schopno něco cítit, vnímat a prožívat. Jsem vděčný Pánu Ježíši, že byl a je tak trpělivý a že mě s takovou trpělivostí provedl hrůzami okultismu a jeho katastrofálními následky. Měl jsem a stále mám možnost pozorovat, jak Ježíš boří ďáblovi pevnosti v mé mysli a jak něžně uzdravuje mé zničené srdce a jak se postupně dává poznávat a učí mě žít s ním. Amen
Ondřej Skuhravý, Plzeň, říjen 2005
ondra.sk@volny.cz; Nezkrácená verze svědectví zde
Kategorie:
Zobrazeno 24580x