Jezis.cz

Pohlavek

„Jauuu!“ Hlava mi odletěla a tělem pronikl zásah elektrického proudu! „Ouvej!“ Chtěla jsem se otočit. Otevřela oči. Uf! Honem volant stranou! Vyrovnala jsem auto a nemohla uvěřit. Kde jsem se to ocitla v krajním levém pruhu? A auto mířící na svodidla? Co se stalo? Vždyť to byl jen mžik. Přece jsem nespala! Hlava mě třeštila od pohlavku. A v autě nikdo.

Říká se, že každý máme Anděla Strážného. Když jsme malí, představujeme si andílka – dítě s křidélky, jak kolem nás lítá. Vyrosteme a na Anděla zapomeneme. A nebo říkáme, že to je ten, kdo je nám nejblíže, kdo nám pomáhá, kdo při nás stojí v těžké chvíli.... Anděl má „lidskou“ podobu. Má-li nějakou. A tak to bylo i se mnou.

V dětství mi babička říkávala: „Nezapomeň na svého Andělíčka Strážného“. Pěkně se k němu pomodli: Andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku.“ A já uléhala s vědomím, že mne někdo stráží a nic zlého se nemůže stát. Pak šel čas, vyrostla jsem. A anděl se nějak opomněl. Byly jiné, důležitější, věci. Nebyl čas modlit se a myslet na nějakého anděla.

Jenže on tu byl. Nenápadně, nenásilně chránil dál. Možná, že jen z povzdálí, možná si i zaplakal a toužebně čekal na mé volání. To ale nepřicházelo. Snad jen někdy jsem se pozastavila nad „náhodou“, která mne provázela. Tak to šlo dál až do jednoho osudného dne.

Jezdívala jsem pravidelně po týdenní práci po dálnici směrem na Rozvadov. Příjemná dálnice. Žádný velký provoz a večer krásný slunečný západ. Úžasná příležitost vypnout, relaxovat a připravit se na víkend. A tak se stalo, že jsem občas několik kilometrů za nejmenovanou benzínkou za Plzní, opravdu tak nějak vypnula. A proč ne? Nikde žádné auto, dálnici jen pro sebe. Občas se sice objevil divný pocit, ale proč mu věnovat pozornost, no ne? Ten osudný den mám ale v paměti dodnes.

Bylo krásné sluníčko. Jelo se příjemně žádný provoz. Přijížděla jsem k benzínce a opět se rozhodla, že nebudu ztrácet čas přerušením jízdy. Vždyť už jsem za polovinou! A čeká mne zahrada, květiny, les. A tak jsem přidala tempo. Nikde nikdo. Dálnice se rozšířila na tři pruhy. Raději pojedu v tom prostředním. Jak je krásně! Paprsky sluníčka pronikavě hřejí!

Nevím, jak dlouho to trvalo, než jsem si uvědomila mikrospánek. A ten pohlavek? Byl tak skutečný. A jeho síla doznívala elektrikou v celém těle. Anděl Strážný! Jen, co jsem se vzpamatovala, v duchu jsem mu poděkovala. I dnes věřím, že mi tenkrát zachránil život. Slíbila jsem, že už vždy zastavím a dám si kávu nebo kolu u pumpy. A tak se i stalo.

A co víc: Modlitba a poděkování mému Andělu Strážnému je opět součástí každého večera. A kdykoliv usedám do auta, prosím, aby mne provázel.

Andělé jsou Boží pomocníci. Nevnímáme je, ale jsou tu s námi. Dívají se a pomáhají, je-li třeba. Jsou to naši společníci. Děkuji tomu mému, že se stal součástí mého života. A omlouvám se, má-li se mnou občas moc práce. „Jsem ráda, že Tě mám!“ Jiřina, únor 2011