(Celé svědectví naleznete na www.psychotronika.net)    Přeskočím povídání o narození, dětství a dospívání. Ostatně, když řeknu, že jsem se narodil v porodnici své mamince, tak 100% z vás prožilo přesně totéž. Půjdu k tomu hlavnímu, co poznamenalo navždy můj život a životy mých čtyř dětí. Ale popořádku.     Před vojenskou základní službou jsem pracoval jako amatérský speleolog na jeskyni Býčí skála. Tam jsem se poprvé setkal s paranormálními jevy. Náš kolega z kroužku byl proutkař, jasnovidec, vykládal karty. Já jsem byl ateista. Jedno z pravidel mého života je dodnes: co si nezměřím a nezvážím, tomu nevěřím. Musím však říci, že jeho schopnosti byly reálné a udivovaly mne.

Na konci vojny jsem jen tak z nudy četl v časopise o čínské medicíně a proutkařích. Tak jsem hned zkusil, jestli mně proutky fungují. Fungovalo to na první našlápnutí. Tím se začalo tříleté období, které mi úplně převrátilo život.

   Začal jsem pronikat do tajů práce s proutky a kyvadlem. Během hledání podzemních chodeb na hradě Veveří jsem poprvé zažil projev jasnovidectví. Vnikl jsem do prostor, které byly pode mnou, ačkoliv jsem stále kráčel po zoraném poli. Tato zkušenost podnítila mou zvědavost a já jsem začal své schopnosti používat v běžném životě. Vnímal jsem myšlení lidí, se kterými jsem se setkal. Začal jsem vnímat paralelní svět koexistující s naším viditelným světem. Viděl jsem bytosti, které tam žijí a komunikoval jsem s nimi. Zároveň jsem měl trvalý pocit naprosté svobody. Přesně, jako bych se dostal do souladu se silami tohoto světa. Ten soulad mi dával pocit jistoty a bezpečí. Síly a zákonitosti, kterými se řídí tento svět, byly na mé straně. Byl jsem s nimi v souladu. Nic nebylo problém a také se všechno vyřešilo. Někdy to vypadalo tak, jako by mi ty síly zametaly cestičku přede mnou.

   Psychotronika mi nabízela možnosti snad až neomezené. Musel jsem krotit své představy a také jsem některé věci pomocí svých nadpřirozených schopností odmítl udělat. Připadlo mi to nesprávné, nemorální. Tehdy jsem poprvé pocítil obavy z budoucnosti. Obavy zvolna přerostly v úzkost, pak ve strach a pak v depresi. Deprese postupně pohlcovala mou životní sílu. Můj duševní život se odvíjel v jakýchsi představách a pocitech. Například jsem cítil, že nejsem v místnosti sám, ačkoliv tam nebyl žádný člověk ani zvíře. Čím dál častěji jsem cítil, že někdo na mně působí pomocí psychotroniky a snažil jsem se útoky odrážet. Vlastně se toto stalo trvalou součástí mé existence v bdělém stavu. Deprese přerostla v těžkou depresi.

   Začaly mi padat vlasy, viklat se zuby. Ztratil jsem téměř okamžitou paměť. Ztráta orientace v prostoru, ztrácel jsem rovnováhu, jakmile jsem zavřel oči. Zároveň se prohlubovaly psychotronické schopnosti. Viděl jsem nadpřirozené bytosti, mluvil jsem s nimi a ony se mnou. Ty bytosti věděly věci, které se odehrály třeba před stovkami let. Přestal jsem být pánem svého života. Jakési síly mne hnaly, tlačily, nutily. Pasivně jsem podléhal. Stále unavený k smrti, pořád jsem spal.

   Pochopil jsem, že tělo je vyčerpané. Jestli to tak půjde dál, nepřežiji to. Někdy jsem nerozeznal, jestli prožívám sen, nebo realitu. Začalo mi to splývat. Do toho neuvěřitelné množství myšlenek v jediném okamžiku. Některé byly strašné, děsivé i perverzní. Začal jsem se bát, co jsem vlastně za člověka. Zoufalství a deprese, strašná únava.

   V srpnu 1983, jednoho dne večer, jsem pochopil, že to je můj poslední den. Když usnu, už se neprobudím. Od té doby vím, že člověk opravdu může cítit, že se přiblížil jeho konec. Ležel jsem na posteli a zkoušel pochopit, co se se mnou vlastně stalo. Najednou jsem si všiml, že v mé hlavě nastalo úplné ticho. Tisíce myšlenek zmizely. Do toho až důstojného ticha mi vyvstala jediná myšlenka: vezmi si na krk křížek.

   Moje já si vzpomnělo, že kdysi soška Ježíše, kterou měla babička v knihovně, nás tenkrát nedokázala ochránit od temných sil. Tehdy jsme se s kamarády do rána třepali strachem a usnuli jsme, až vyšlo slunce na oblohu. Napadlo mne tedy: k čemu křížek, není v tom žádná síla, která by mně pomohla.

   Do ticha mé mysli přišla druhá jasná myšlenka: jestli tě najdou ráno s křížkem, nebo bez křížku, tobě to už bude jedno. To byl fakt. Tak jsem si vzal křížek a upadl do bezvědomí.

   Ráno jsem se probudil a cítil jsem zcela jasně, že mi někdo dal život. Cítil jsem, že o mně ví a je nejvyšší v celém vesmíru. Vnímal jsem, že je mi přátelsky nakloněn. Jen nevím kdo to je. Najednou mi došlo: Když mi dal život, musí mně velmi dobře znát. Vidí mně a slyší. Tak jsem začal k Němu mluvit. Už poprvé jsem si uvědomil, že se mi velmi jemně uspořádávají myšlenky v mé hlavě. jakoby On odpovídal. Když jsem skončil své otázky, uvědomil jsem si, že mne naplnil klid.

   Začal jsem se těšit na večer, až s Ním zas budu smět hovořit. Pokaždé mne naplnil klid a jistota, že On o mně ví, že se mu už neztratím. Postupně, velmi pomalu se mi začalo dělat lépe.

   Začal jsem studovat všechnu tenkrát dostupnou duchovní literaturu. Jen namátkou si vzpomínám: Bible, křesťanská mystika, kabala, Korán, Jóga, Zen. Hledal jsem Ho a hledal jsem cestu k Němu. Nakonec jsem došel k přesvědčení, že ve všech těch náboženstvích jde o jedno. Dojít pokoje v životě a spojení s někým větším, než je člověk. Rozhodl jsem se volit mezi některou z cest Jógy, nebo Zenem. Narazil jsem však na nepřekonatelný rozpor. Jóga tvrdila, že bez božího vedení není možné dojít do víle. Zen naopak tvrdil, že boží vedení není potřeba, že člověk dojde sám. Věděl jsem, že náš svět je podřízen přírodním zákonům a ty fungují nezávisle na tom, co si myslím, čemu věřím. Nebudu-li věřit v zemskou přitažlivost a zakopnu, vznášet se nebudu. Přece takový pořádek musí panovat i v duchovním světě. nemůže to jedněm fungovat tak druhým přesně obráceně a všem všechno funguje.

   Byl jsem zmaten. Koho se zeptám, co je pravda? Když se zeptám jogína, má-li pravdu Jóga, nebo Zen, věděl jsem, co mi odpoví. Koho se zeptám, co je pravda a dostanu pravdivou informaci? Jsem v koncích s hledáním pravdy.

   Tehdy mne napadlo: Ten který ti dal život a už půl roku spolu povídáte, ten musí vědět víc, než my lidé. Možná neví všechno, ale ví víc než my. Večer Ho poprosím o pomoc v hledání pravdy. Několik dní jsem prosil: "Bože dej mi poznat tu tvou pravdu a přiveď mne mezi lidi kteří věří jako já, aby mně povzbudili a když na to budu mít, tak zase já je". Tak jsem Mu to říkal několik dní.

   Dostal jsem pozvání na biblický kurz k adventistům. Musel jsem přijít třikrát, než jsem pochopil důležitou věc. Tehdy to byla hodina o spiritismu a okultismu. Visel jsem řečníkovi na rtech, protože přesně co popisoval, já jsem dělal. Vidím, že mluví pravdu. Pak otevřel Bibli a četl, co o tom říká Bůh. Najednou se mi zcela rozjasnilo v hlavě a já jsem poznal, že Bible je slovo toho Boha, který mne zachránil, se kterým půl roku mluvím každý večer. Jak je mi s Ním dobře a teď mi dává svou pravdu!

   Začal jsem chodit na všechna biblická setkání a také v sobotu na bohoslužbu. Měsíc nato jsem prožil znovuzrození. Nemohu popsat, jak k tomu došlo. Prostě jsem věřil Bohu každé slovo, které jsem pochopil. Miluji Ho a žiji před ním s čistým svědomím vůči němu a vůči lidem. Uvědomil jsem si, že už tak tři týdny mám trvalou radost a pokoj v srdci. Tíha minulosti byla ze mne sňata. Jsem skutečně svobodný Boží syn. Jsem přijat do Boží rodiny a Bůh se stal mým Otcem.

   Jak se nyní změnila má večerní povídání s Bohem! Důvěrný rozhovor dvou milujících bytostí. On mne zahrnuje láskou a ode mne se vrací zpět chvály a díky.

   Také se na mně začalo plnit slovo Boží: Kdo chce žít zbožně v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování (2 Tim 3:16). Ještě před křtem přišlo vojenské cvičení. Pak další v roce 1988. Tam mne chtěli zavřít do vězení, ale Bůh mne vysvobodil, protože je věrný. Politruk na mně křičel: "Jak můžete mít ve skříňce Bibli? To nevíte, že Bible je nebezpečná kniha?". Ani nevěděl, jak daleko a zároveň jak blízko je pravdě.

   Je toho mnoho, co jsem prožil s Ježíšem. Viděl jsem zázraky obrácení tvrdých lidí. Plakali jak děti a prosili o smíření s Bohem. Viděl jsem uzdravené ze závislostí, kterým už nikdo z lidí nemohl pomoci. Viděl jsem a ještě uvidím!

   Bůh také splnil poslední větu mé modlitby o hledání pravdy: "Aby mně povzbudili a když na to budu mít, tak zase já je". Bůh mi dal dary pro službu bližním. Povolal mne "za pastýře Božího lidu", tak mne Duch Svatý vedl během modlitby. Nevěděl jsem co to je být pastýřem. Pak přišlo první pozvání vysvětlovat Boží slovo. Objevil jsem u sebe dar studovat Bibli pomocí otázek. Nejraději mám příběhy. Když jsem pochopil, že na kříži Ježíš, Boží Syn, zjevil svou povahu, studuji celou Bibli přes kříž Ježíše Krista.