Sám sobě nepřítelem Už na počátku mého manželství mezi námi narůstalo napětí. Byla jsem nespokojená sama se sebou i s celou svou rodinou. Hádky s manželem a tchyní byly na denním pořádku. Neshody mezi námi způsobily, že se u nás stále více hovořilo o rozvodu. Nešťastná a osamocená jsem se pustila vlastní cestou. Jako důsledek toho všeho jsem propadla i bulimii. Mnozí asi víte, co to znamená: nacpat se, pak to vyzvrátit a tak stále dokola. K této nechutné psychické zátěži jsem měla sklony již od svých dvaceti let. Dlouhé roky trápení Postupně u mě začala narůstat vnitřní rozpolcenost. Neustálé výčitky a strach brzy vyústily v těžkou neurózu. A tak jsem byla dlouhá léta léčena na psychiatrii s lepšími i horšími výsledky. Manželství bylo v troskách, prostorem létala slova: prostitutko, blázne … Důsledkem hysterických hádek bylo v rodině nesnesitelné napětí. Jednou řekl dospívající syn na moji adresu: „Já tě zabiju, já si ty roky odsedím!“ Ano, přiznávám, byla jsem špatnou manželkou, matkou i snachou, pohoršením svému synovi i okolí. Léta jsem se čas od času scházela s jednou velmi příjemnou paní Zuzanou. Udivilo mne, že kdykoliv jsem ji o něco požádala, měla pro mne čas a porozumění pro mé problémy. Vždy, když jsme spolu hovořily, říkávala na závěr: „Proč svá trápení nepoložíš Pánu Ježíši na kříž?“ Tušila jsem, že nad námi nějaký Bůh je, dokonce jsem znala i několik příběhů ze Starého zákona, ale nikdy mi to nic neříkalo. Jenom Vánoce a Velikonoce ke mně někdy promlouvaly svou zvláštní tichou naléhavostí. Občas jem zašla i na katolickou nebo evangelickou bohoslužbu. Tam jsem cítila povinnost se pomodlit, ale to bylo vše. Pokazila jsem, co se dalo Deset let mi Zuzana svědčila o Pánu Ježíši. Bůh jí dal se mnou nesmírnou trpělivost. Přiznám se, že mne vůbec nezajímaly duchovní věci, o kterých se mnou mluvila. Bývala jsem ve velkých rozpacích, jak reagovat. Zuzana byla keramičkou a mne spíše lákalo od ní získat nějakou pěknou věc – ozdobu na stěnu, vázičku, nebo jiný umělecký předmět. Také mi darovala Bibli i Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Do knih jsem se podívala, ale bylo to pro mne těžké čtení. A tak jsem je založila do knihovny. Často jsem si jí stěžovala na svou situaci, na svého syna, jak je ke mně hrubý a na manžela, který se jen se mnou hádá. Vylévala jsem si srdce – jak mne trápí pocit osamění a vědomí, že mne nikdo nemá rád. Když jsem jí jednou s pláčem řekla, že nejen manžel a syn jsou zlí, ale že zlo je i ve mně, odpověděla mi: „Je pravda, žes pokazila, co se dalo, ale je tu Pán Ježíš, který na tebe stále čeká. Obrať se k němu a řekni mu, co tě trápí.“ Léta míjela a s mojí přítelkyní Zuzanou jsme se viděly jenom zřídka. Přiznám se, že jsem se jí někdy i vyhýbala. Ještě jeden pokus Před několika lety zemřela moje sestra na mozkový nádor. Tehdy jsem se začala intenzivně modlit za sebe i za svou rodinu. Přicházela jsem stále více na to, že chyba je z velké části ve mně. Ale pořád jsem nevěděla, co mám vlastně dělat. Byla jsem i v manželské poradně, několikrát na psychiatrickém léčení, ale bez výsledku. Jednou při návratu z nemocnice jsem řekla svému manželovi: „Život se mnou nestojí na nic, máš to se mnou těžké! Co kdybychom začali znovu?“ Toto předsevzetí nám však vydrželo jen několik dnů. Život v rodině byl tak hrozný, že syn, který mezitím dostudoval a stal se lékařem, nastoupil do zaměstnání raději v jiném městě. Nechtěl být doma s matkou, která se neustále hádá s otcem a nenávidí svou tchyni. Už to doma nemohl vydržet! Na konci svých sil Po jedné hádce jsem bloudila bez cíle ulicemi. Co bude dál? Třásla jsem se strachem, plakala a zoufale naříkala: „Pane Bože, já už to nevydržím, pomoz mi!“ Bůh mne obviňoval z toho, jak žiji. Bála jsem se každé hodiny! Přemýšlela jsem i o svém stáří: kam půjdu, když se rozvedu, uvidím ještě někdy svého syna? V té chvíli jsem si vzpomněla na Zuzku. Toužila jsem být v blízkosti věřícího člověka. Spěchala jsem za ní. Hned ve dveřích jsem na ni doslova vyhrkla: „Zuzanko, už nechci žít, jak jsem žila dosud! Teď už věřím tomu, co jsi mi vyprávěla!“ Má cenu žít! Můj život se začal měnit od základu. Zprvu tomu manžel nemohl uvěřit. Říkal: „Já tě znám, ty to dlouho nevydržíš. Počkej, až tě ti křesťané poznají, ti budou koukat!“ Stále jsem mu opakovala, že ne já, ale Pán Ježíš mění moje kamenné srdce. Jen On má zásluhu na změně mého života. Nyní, po sedmi letech, mi manžel často řekne: „Nedovedl jsem si ani představit, jak pokojné stáří nás čeká. Ty jsi ke mně tak hodná!“ Moje tchyně je teď moje milovaná maminka, se kterou se modlím. Můj syn má ke mně také jiný vztah. Napětí, které mezi námi bylo, je pryč. Vždy se na nás rád přijede podívat. Dnes už vím, že je potřeba o víře nejen mluvit, ale přesvědčit o ní manžela a syna svou péčí a láskou k nim. Noční můra je pryč! Dlouhé roky mě trápila bulimie, chorobná chuť k jídlu. Klidně jsem snědla tři talíře polévky a na to deset obložených chlebíčků. Pak jsem vše vyzvrátila a znovu se rozhlížela po jídle. V posledním období i třikrát za den. Největším problémem pro mne byly svátky a hostiny. Nikdo nevěděl, co se dělo při přípravě v kuchyni, kolik jídla přišlo nazmar. Blížily se první vánoční svátky po mém uvěření. Měla jsem velký strach, jak zvládnu tolik nabízeného jídla. Padla jsem na kolena a prosila: „Pane Ježíši, prosím tě, zbav mne té hrůzy!“ Pán Ježíš vyslyšel mé prosby a definitivně mne z této otřesné nemoci uzdravil. On dovede změnit každý sebehroznější život a odpustit sebestrašnější hřích! Blanka Sedláčková, říjen 2007, převzato s laskavým svolením Brněnské tiskové misie