Od malička jsem byla vedená rodiči do katolické církve. Za to jim moc děkuji a jsem vděčná jaké rodiče mi Pán Ježíš daroval. Jsou pro mne velkým darem. Bůh jim stále žehnej.     Celá rodina jsme každý týden v neděli chodili do kostela na mše svaté. Vždy večer před spaním jsme se s maminkou a sestřičkou Evičkou modlily u obrázku andělíčka. Moc ráda na tyto časy vzpomínám.    Když jsem začala procházet pubertou nechtělo se mi chodit do kostela. Ve škole se mi děti smály, že jsem jiná a věřím v Boha. Bylo to více okolností... a mě se začalo zdát, že bez Boha bych to třeba mohla mít snadnější ve škole. Jak jsem byla hloupá :-(  Hluboko v srdci jsem věděla, že mé uvažování není správné.    O to s čím se s Vámi chci podělit se mi stalo před 14-ti lety. Na víkend jsem jela k babičce do Miřetic. Je to malá a malebná vesnička. V sobotu jsme jely já, babička a sestřenka Terezka na poutní místo autobusem na Hrádek, kde byla mše svatá, zpověď a vystavená Nejsvětější Svátost. V té době mi bylo asi 15 let. Šly jsme ke sv. zpovědi a po mši svaté kněz vystavil Eucharistii. Klečela jsem před první lavicí a modlila jsem se.. měla jsem v srdci takový boj.. zda to k čemu se klaním není jen nějaká sušenka.. Bylo mi líto, že takto uvažuji, ale tyto myšlenky se mi stále draly na mysl. Měla jsem zavřené oči…cítila jsem, že se mám podívat na Eucharistii a najednou jsem viděla v té oplatce o které jsem před chvíli pochybovala OBLIČEJ PÁNA JEŽÍŠE S JEHO LASKAVÝM POHLEDEM UPŘENÝM NA MĚ. V první chvíli jsem se vylekala.. že mám nějaké bujné představy, že se mi to vše jen zdá a moje fantazie blbne.. Pak mne napadlo.. co když to fakt je Pán Ježíš... Začala jsem se na něj dívat z různých úhlů, abych se ujistila, že je to ON. Asi jsem musela vypadat docela srandovně, protože jsem zvedala hlavu nakláněla jsem se abych vše důkladně prozkoumala. Co se stalo? BYL TO PÁN JEŽÍŠ, který se mi dal poznat... Z jeho pohledu zářila jeho láska. Zaplavil mě v srdci obrovský pokoj a cítila jsem jeho obrovský dotek lásky. Nikdy na tuto chvíli nezapomenu. Děkuji Ti Ježíši.    Rozplakala jsem se a vybavil se mi úryvek z písma, jak se Pán Ježíš po jeho vzkříšení zjevil učedníkům a Tomáš tam nebyl. Když mu učedníci řekli tu radostnou novinu, že Mistr žije..nechtěl jim věřit. Tomáš říkal: „Dokud ho sám neuvidím, neuvěřím“.Když se jim zjevil znovu a byl tam i Tomáš Ježíš mu řekl: „Vlož svou ruku na můj bok a nebuď nevěřící, ale věřící“... tento verš mne hodně zasáhl. Přišla jsem si jako ten nevěřící Tomáš a litovala jsem, že jsem nedůvěřovala.    Postupem času jsem si uvědomovala jakou obrovskou výhodu a milost máme v katolické církvi - plnost všech svátostí. Uvědomila jsem si, že my katolíci tyto úžasné dary máme, ale jak málo jsme za to vděční a málo je využíváme. Ježíš k nám sestupuje při každé mši svaté a dává se nám celý. On čeká až k němu přistoupíme a bude moci konat v nás a skrze nás.     A co říci na závěr? Bůh Otec veškerého milosrdenství nám dal to výsadní právo nazývat se jeho dětmi. Buďme jako děti, které důvěřují. Jako to maličké děťátko, které se učí chodit a má natažené ručičky k tatínkovi a běží k němu. Toto maličké děťátko na 100% věří, že náruč otce bude stále otevřená až mu skočí do náruče.      Ježíš nás všechny moc miluje. Věříš, že miluje i Tebe?      Jana Růžičková, Praha, 11.ledna 2010