Jmenuju se Tereza, je mi 24 let. Pokřtěná jsem byla ještě v peřince, ale jako věřící křesťanka se sama považuju teprve asi půl roku. Moje obrácení neplyne z žádné radostné události. K Bohu mě přivedla autonehoda. Ne má vlastní, ale autonehoda dvou mých milovaných osob. Mého přítele Jiříka a mého bratrance Ondřejka. Oba při ní zemřeli. Tím dnem pro mě přestalo svítit slunce. Znamenali pro mě příliš, než abych mohla žít dál.

   Ondřejek byl pro mě skoro jako brácha, kterého jsem neměla. Vyrůstali jsme spolu od narození, hráli si, radili si ve vztazích… Byli jsme si blízko. Hodně pro mě znamenal, i když jsem mu to nikdy neřekla. 

Přesto ztráta Jiříka mě srazila na úplné dno. Prožila jsem s ním 3 a půl roku krásného a vzácného vztahu. Moc jsme se milovali. Byl má životní láska, můj životní partner. Plánovali jsme, že se vezmeme. Věděli jsme, že spolu chceme strávit celý život, vychovat děti, zestárnout… Zařizovali jsme byt, ve kterém Jiřík bydlel a já tam s ním trávila spoustu času. Všechno začínalo krásně.

A všechno skončilo během jedné chvíle.

   Přišla doba velkého vyčítání, neodpuštění Bohu, sobě ani mým blízkým zemřelým. Za samotu, za zkažený život, za nespravedlnost,…za tak velkou bolest. Přes všechen hněv jsem prosila Boha o pomoc, protože jsem věděla, že sama to nezvládnu.

Nedokážu popsat jak, ale všechny ty temné chvíle se začaly pomalinku prosvětlovat. Moje modlitby, o kterých jsem ani nečekala, že by mohly být vyslyšeny, se staly skutečností. Bůh mi začal odpovídat… Promlouval ke mně nejrůznějšími způsoby. Skrze Bibli, skrze druhé lidi, skrze touhy, skrze maličkosti. Touha po Bohu, po Boží blízkosti, po hledání Jeho vůle mě držely vytrvat a jít dál přes všechnu bolest.

   A tak se vracím k tomu, proč vlastně píšu toto svědectví. Vracím se ke kurzu Filip, na kterém jsem získala odvahu napsat ho a třeba tím pomoci jiným. Ať už křesťanům, hledajícím nebo těm, kteří si to čtou „náhodou“.

Když jsem se přihlásila, bylo to chvíli po absolvování kurzu Alfa. Byla jsem naplněná touhou žít život s Bohem. Těžké je ale vytrvat na této cestě. Ze začátku víte, že s Ježíšem v srdci dokážete cokoliv. Jak ale plyne čas, jistota se vytracuje, pomalu vyhasíná. Myslela jsem si, že jsem neporazitelná, že neupadnu, že vím, jak vytrvat. Zapomněla jsem ale na důležitou věc, bez které to nejde. Na pokoru. Víra a vytrvání na cestě s Ježíšem je dar, je to milost Boží. Když jsem se tedy na kurz přihlašovala, chyběla mi pokora. Myslela jsem si, že vlastníma silama to zvádnu.

   Těsně před kurzem byla ale moje situace úplně jiná. Nevěřila jsem, že můžu zase někdy pocítit Boží blízkost. Řešila se situace s Jiříkovým bytem a co bude s jeho věcima. Opět se vynořila všechna bolest.

A do toho kurz Filip. Uvědomila jsem si, že potřebuju Ježíše ve svém životě. Víc než doposud. Otevřít mu srdce a dovolit mu působit každý den a v každé situaci. Nejen při důležitých rozhodnutích.

   Zakusila jsem Boží lásku. Boží lásku ke každému člověku bez ohledu na jeho chyby, hříchy, nedostatky… Pocítila jsem jaké je to být milované Boží dítě. Jaké je nechat se nést v Boží náruči jako zraněná ovečka. Nevěřila jsem v sílu kurzu Filip, ale Bůh mě překvapil. Teď vím, že bez Ježíše by byl můj život prázdný. Ani všechna bolest, kterou jsem prožila a stále prožívám by neměla smysl.

Pokud vás někdy myšlenka na kurz Filip napadla, nezaduste ji v sobě. Boží hlas je sice silný, ale také velice jemný.

Tereza