Ježíš


Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu.
1 Tes 4,14

Přečti si svědectví lidí, kteří
mají osobní zkušenost
s Ježíšem

Zpět na úvodní stranu

Není na čase si konečně přestat lhát?...

Ludvík Šojdr

Bůh nám dal život a náš život patří Jemu. Patříme Bohu a ne sami sobě. Jenže jak to mohou pochopit nevěřící, když to nechápou ani věřící? A jak to mohou pochopit věřící, když jim to biskupové a kněží neříkají? Anebo říkají, ale způsobem, že tomu nejspíš nikdo nerozumí, Není na čase si konečně přestat lhát?...

 

Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Jan 16,23

 … prosíme o to skrze Tvého Syna, Ježíše Krista našeho Pána

   S každou naší prosbou přicházíme k našemu Nebeskému Otci velmi správně podle Božího slova „ve jménu Ježíše Krista našeho Pána“. Připomínáme Jemu i sobě, že On je ten prostředník, díky jehož oběti na kříži mají naše modlitby k Němu „zelenou“. Díky Ježíši, našemu Pánu, je Boží sluchátko neustále na příjmu nám naslouchat, ale také slyšet nás a vyslyšet.

   Kde je tedy ten zakopaný pes, že se modlíme a modlíme a stále nic se neděje? Nebude to právě v tom, že lžeme Nebeskému Otci i sobě, když k němu voláme skrze Ježíše Krista „našeho Pána“?  Skutečně „našeho Pána?“ Víme vůbec, co to znamená, když řekneme, „Ježíš je můj Pán?“ Nebylo by upřímnější konstatování, že prosíme pouze skrze Ježíše Krista, bez onoho automaticky naučeného dovětku, který ale v našem praktickém životě nemá žádné opodstatnění? A pak by nám možná i začalo docházet, že volat k Nebeskému Otci skrze Krista, který není mým Pánem, je jen házením hrachu na zeď. Planá modlitba bez účinku, protože její vnitřní síla (že důvěřuji Bohu, že důvěřuji Ježíši, že důvěřuji Jeho lásce, která za mne umírá na kříži, že důvěřuji Bohu a Jeho plánům pro můj život) nemá z čeho svou moc čerpat. Účinná modlitba je modlitbou víry (rozuměj důvěry – závislosti na Ježíši). Každý křesťan ví, že kde není víra, kde není tato důvěra, tam se žádného účinku nedočkám. Ale kde není odevzdání života Ježíši, kde není Ježíš Pánem, tam přece není žádná důvěra. Tam je maximálně strach dát Bohu svůj život, aby, nedej Bože, nezačal skutečně konat svou vůli v mém životě. Kde není odevzdaný život Ježíši, tam ale není ani žádný prostor pro konání Ducha svatého. Zavřené dveře našeho srdce.


   Kolik Letnic ještě prožijeme zamřížovaní ve vězeních sebe sama? Ve svých vlastních plánech a představách? Svévolníkem v kontextu Božího slova není člověk, který nezná Boha. Svévolník v kontextu Božího slova je ale každý, kdo zná Boha, věří, že Bůh existuje a přesto si ve svém životě nezávisle na Něm dělá, co chce. A nemusí to být ani žádný z devíti hříchů desatera. Stačí ten první: „Nebudeš mít jiného Boha mimo mne.“ Nebo pochopitelněji řečeno: „Nebudeš mít jiného Pána mimo mne.“  Ani sebe sama! Svévolník je člověk, který má strach z Boha a Jeho plánů ve svém životě. A proto Bohu nikdy neřekne: „Ježíši, buď Pánem mého života“. Proč ale tedy Boha prosíme skrze Ježíše Krista našeho Pána !?!

NENÍ NA ČASE SI KONEČNĚ PŘESTAT LHÁT?

   Bůh nám dal život a náš život patří Jemu. Patříme Bohu a ne sami sobě. Jenže jak to mohou pochopit nevěřící, když to nechápou ani věřící? A jak to mohou pochopit věřící, když jim to biskupové a kněží neříkají? Anebo říkají, ale způsobem, že tomu nejspíš nikdo nerozumí, protože se to v praktickém životě církve nijak neprojevuje. Pokud by totiž Ježíš byl Pánem našich životů, vypadaly by naše farnosti úplně jinak.

   Jak z toho ven? Soudím, že jsou jen dvě možnosti:

   Začít se modlit upřímně a třeba i opravit liturgické texty: ...“prosíme o to skrze Tvého Syna  Ježíše Krista, který není naším Pánem“.

   A nebo – ta lepší varianta, dnes a každý den znovu v modlitbě: „Pane Ježíši, chci aby ses stal  Pánem mého života. K tomu mi dej a znovu a znovu dávej svého svatého Ducha, protože ze svých vlastních sil toho nikdy nebudu schopen. Amen.“

   A nebo je ještě třetí možnost. A sice, že křesťanství nějak špatně chápu, a všechno je podle představ Nebeského Otce. V tom případě se Jemu, i všem komu se tyto řádky donesou, omlouvám.     Ludvík Šojdr, duben 2012

Zobrazeno 17750x od 29. 04. 2012
Zpět na úvodní stranu

Hodnoceno 1122x, aktuálně 3.07 bodů

Litujeme, ale nulou mají právo hodnotit pouze lidé, kteří jsou ochotni vydat své svědectví.
Pošlete-li své svědectví, budete mít právo dále hodnotit.
Jeden ze článků jste nulou hodnotili dne 14. 12. 2017. (IP: 54.163.209.109)
Kategorie
Ostatní (32)
Zázraky (1)
Zjevení (1)
O kurzu Filip (1)
Okultismus (5)
Povzbuzení víry (19)
Boží zásah (11)
Uzdravení vztahů mezi lidmi (1)
Dary Ducha svatého (3)
Osobní zkušenost s Boží láskou (12)
Satanismus a jeho projevy (4)

Pro přidávání diskuzních příspěvků se musíte přihlásit.

Diskuze ke článku

Pavla Havlíková vonrk@seznam.cz
Možná je odpověď v těchto verších apoštola jana: \"Kdo říká: ‚Poznal jsem ho,‘ a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy. Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme.Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on (Ježíš). \" 1 Jan 2,4-6
Blažena Bergerova panda-bla@seznam.cz
Již nějaký čas přemýšlím na toto téma o němž Ludvíku píšeš. Měla jsem zde sestru v Kristu a modlili jsme se spolu. A ona říká: moc bych si přála aby se můj syn vrátil k víře, ale bojím se, aby ho Bůh nechtěl navrátit přes nějaké neštěstí, nebo úraz. To bych si pak vyčítala...
No a o tom to je! Většina svědectví jak jsme k živé víře přišli vede často jakoby ze dna beznaděje a zoufání. Vzali jsme to tak vážně, že jsme přesvědčeni, že nás Bůh volá jakoby pod trestem. Pak je zde ten strach a nejistota. Věříme, že Bůh slyší a vyslyší ale jak? Ta důvěra zde opravdu chybí. Možná ani nedovedeme docenit co náš Bůh a Pán dává v konečném důsledku, život na věky. Pak teprve mohu zhodnotit domnělé riziko a cenu plného odevzdání.